Sedící slon

Kdo kdy měl možnost položit otázku Bélu Tarrovi, tak musí uznat že Hu Bo, jakožto jeho žák, se dožil překvapivě vysokého věku. Ten tarrovský vliv tam vidět je. Tentokrát akorát umírající velrybu nahrazuje příslib sedícího slona a my jsme tentokrát v závěru stále ponechání v naději, že v něm postavy najdou co hledají. Jenom ta sebevražda režiséra po dokončení filmu tomu trochu přidává trudného kontextu. Sedící slon samozřejmě i v rámci pečlivé snahy o vykreslení bezvýchodnosti pozic většiny zúčastněných, má tendence budit v člověku dojem nějakého ultimátního díla na poli apatické deprese, kdy je ale třeba být opatrný, protože stále je to "jen" velmi ambiciózní debut, který má své chyby, většinou vycházející z Hu Bovi mladistvé velkopanskosti. Mnoho scén není moc dobře inscenovaných (jednou dokonce jeden z herců viditelně podlézá pod kamerou na druhou stranu jejího rámu), kamera opakuje většinu času ten stejný pohyb a v tom usnaženym osmnáctiminutovym záběru se nelze zbavit pocitu, že herci se v něm už vyloženě flákaj, protože neví, co v něm mají tak dlouho ještě dělat. Závěrečná scéna s hákisákem ve světlech autobusu mě pak ale nějak zvláštně zastihla nepřipraveného a dostala se mi zvláštně blízko. A to nemyslím tím, že to byl poslední záběr nebo co na jeho konci zazní. Ale prostě to, co se v ní v tom stmelení z unavené všednosti tak nějak normálně děje. (06.05.2024)

Opojné mistrovské veledílo zobrazující svět jako kruté a nespravedlivé místo k životu prostřednictvím poeticky provázaných příběhů čtyř postav, jejichž životem otřese sled osudových událostí. Všechny hrdiny (sedmnáctiletá dívka zažívající trpké chvíle se svou matkou, její spolužák, který omylem shodí jiného spolužáka ze schodů, shodou okolností bratra majitele kulečníkové herny, který je svědkem sebevraždy svého nejlepšího kamaráda, a starý muž, který je v malém bytě přítěží pro svou rodinu) sdílejí stejnou pasivní netečnost a rezignovanost a aktivně se projevují jen v kritických okamžicích ohrožení a i tak má jejich činnost obvykle (sebe)destruktivní důsledky. Film, jenž provází aura snímku, jehož debutující režisér se zabil po jeho dokončení, se v tomhle ohledu dá brát i jako klíč k pochopení člověka, který o sebevraždě uvažuje, což ale neznamená, že by v něm neměly místo motivy jako naděje či vykoupení. Hu Bo byl každopádně ohromný talent, natáčející svůj film v sérii předlouhých a neskutečně promyšleně komponovaných záběrů se složitými dialogy a důmyslnou návazností. Výborně obsazení civilní herci předvádějí naprosto precizní a dokonale věrohodné výkony. Čtyřhodinová délka je na první pohled trochu překážka, konzistentně plynoucí a pomalu vyprávěné dílo nicméně dokáže upoutat od první do poslední minuty, s přibývajícím časem je čím dál zajímavější a neustále se v něm odkrývají nové informace i nové zvraty, postupně gradující do perfektně vybudovaného finále, plného empatie a vzájemného porozumění. (01.07.2018)

Kde je Man-čou-li nevím, ale jistě vím, že je tam "katatonický" slon, který stále jen sedí. Nehýbá se proto, že má strach z pohybu. Negativní katatonie má tyto příznaky: stupor, mutismus, negativismus, vosková ohebnost, povelový automatismus. To všechno můžeme sledovat v různých fázích u všech čtyřech postav, které jsou tu kladeny do popředí. Z filmového pohledu jsem zpočátku uvažoval o návaznosti na Tsai Ming Lianga, kterého mám rád, ale nakonec jsem tuto vazbu definitivně zavrhnul. "Sedící slon" (v konstrastu k "Sedícímu Býkovi") je originál, ale může být precedentem další filmové produkce o společnosti, v níž se na poznámky nereaguje, na otázky neodpovídá, na návrhy odpovídá "nemám čas", "mám už něco jiného" nebo "nestíhám", o společnosti, jejíž složité a propletené vztahy, a z ní vyplývající závazky a povinnosti, paralyzují jiné vztahy, které by snad ještě byly schopné rozdmýchávat vášeň a probouzet radost. V Man-čou-li je slon, který řve. (25.10.2019)

Cinefil slintá blahem, poučený čeká na Godota, laik umírá nudou. Stopáž v průvodci KVIFF 2018 děsí, ale při sledování tohoto skvostu zažíváte neustále stoupající překvapení nad propracovaností všeho, co se ve filmu dá propracovat. Režisér Hu Bo časem neplýtvá, ale bezezbytku využívá pro vykreslení plnokrevných plastických charakterů, a právě díky této filigránské drobnokresbě dává vyniknout subtilnímu příběhu o nitrech lidí žijících, když ne přímo na okraji, tak určitě na vnějším okruhu čínské populace. Dalo by se říci, že svrchu zmíněné čekání na Godota je společným leitmotivem konání většiny aktérů Sedícího slona, které chtě nechtě válcuje nepřízeň osudu, nevysoký společenský status a absence světlé budoucnosti. Předčasná smrt mladého a nesmírně talentovaného režijního debutanta, která jako by dávala pokračovat tomuto příběhu i po závěrečných titulcích, je velikou ztrátou pro světový film. (30.10.2019)

Jelikož jsem šel cíleně, na doporučení, tak jsem si dával trošku na čas. Ono, přeci jen, čtyři hodiny jsou čtyři hodiny. Hu Bo byl ale talent jak se patří. Dokázal perfektně odvyprávět příběh smutných lidí ve smutném, ale zvláštně působivém čínském městě Manzhouli s takovou přesností, že i ty dlouhé záběry mi nevadily. Měly nápad, byly originální a dokázaly držet napětí, i když se na první pohled nic nedělo. Ale na druhý se ve skrytu filmu odehrávaly největší lidské emoce pod sluncem. Sedící slon je velký filmový zážitek, zároveň je to ale kousek, který nedáváte každý den. Jak délkou, tak myšlenkami. A tak se k němu také musíte chovat. (23.11.2020)