Zabijáci rozkvetlého měsíce

Tady si více, než při jiných filmech, uvědomíte, že i velcí tvůrci by měli mít producentský dohled, oponenturu, která by jim naznačila, že tak obludná stopáž je neobhajitelná. Martyho zásadní díla vždy koketovala se třemi hodinami, ale měla neskutečný tah na branku a sledovala se jedním dechem. Tady mě to zaháčkovalo až s příjezdem vyšetřovatelů a tou závěrečnou katarzí, která byla silná, takže až po nějakých dvou hodinách, které šly prostříhat a to píšu jako člověk, který pomalé filmy a jejich postupné uvádění do děje má rád. Dějou se tu hnusný věci, ale tenzi jsem nepocítil skoro žádnou a nevýrazná monotónní hudba tomu moc nepomáhala. A Leovi měl někdo jasně říct, že když pravidelně bude krabatit svá ústa do obraceného U, není to známka dobrého hereckého výkonu, takže vedle tradičně spolehlivého De Nira mě nadchla jenom Lily Gladstone. Ta její klidná síla, oduševnělý výraz a poutavé minimalistické herectví, to bylo něco. Neváhal bych jí označit za srdce celého filmu, za jediný prvek dobra v té hnusné lidské špíně kolem. Jsem rád, že pořád vznikají podobný zvolna přemítavé filmy v dnešní zrychlený  tiktokový době, ale obávám se, že Marty svojí oscarovou sbírku tentokrát nerozšíří. (19.01.2024)

Martin Scorsese a Eric Roth proměnili průměrnou, rozháranou knihu ve velký americký román. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou monumentální, mnohohlasou a nadčasovou kronikou úpadku společenství, které si sice uvědomuje, že svým chováním připravuje příští generaci o budoucnost, ale touha po bohatství je silnější než láska. Je to temné, pomalé a pocitově delší než třeba Irčan, ale ta délka, díky které postupně pronikáme do místní komunity a z první ruky pak sledujeme, jak se chamtivost a cynismus postupně a samozřejmě rozpínají nad krajinou, zapouštějí kořeny a zažírají se postavám pod kůži, má své opodstatnění. Po celou dobu se přitom nacházíme v blízkosti sebevědomého, zdánlivě všemocného, v jádru přitom docela banálního, někdy komicky tupého zla, jehož náležité potrestání se zdá dost nepravděpodobné, což je přesně tak frustrující a vysilující, jak Scorsese nejspíš zamýšlel. Hlas dobra je oproti tomu oslaben nemocí a podávanými „léky“ a omezuje se na vyjmenovávání toho, kdo zemřel (což už je takový Scorseseho trademark). Přesto má – i díky důstojnosti, která vyzařuje z Lily Gladstone – ve vyprávění centrální, totiž svědeckou roli. Zabijáci jsou především, a závěrečné cameo režiséra nás ohledně toho nenechává na pochybách, obžalobou vrahů, jejichž existence měla být z americké historie ideálně vymazána (protože z jejich zločinů mnozí profitují dodnes), a důrazným vznesením nároku na navracení lidskosti těm, jejichž životy byly před desítkami let zredukovány na pár tisíc dolarů. ___ Scorsese svůj žalozpěv režíruje s jistotou mistra. Efektními nájezdy kamery a plynulými steadicamovými záběry tentokrát šetří. Spoléhá na herce a cit Thelmy Schoonmaker pro rytmus. Jako zpráva o podstatě amerického kapitalismu by jeho ponor do temnot mohl být časem stejně zásadním dílem jako Obr (1956), Tenkrát na Západě, Kmotr nebo Až na krev. Prohlubovanou beznadějí a atmosférou nenávratného rozkladu mi to zároveň připomnělo Tárrovy filmy. Ne, v kinech to tenhle doklad, že i po sedmdesátce můžete natočit své opus magnum, nebude mít lehké. 90% (19.10.2023)

Kvalitný film, ktorý sa verne drží predlohy, a tá je doslova nadupaná informáciami. Scorsese zvolil trošku iný spôsob rozprávania príbehu ako bol v predlohe a podľa mňa sa stratil moment prekvapenia. Chcelo by to trošku viac emócií a svižnejšie tempo, ale ináč je to poctivá filmárska robota. Herecky slušné, Gladstone úžasne minimalistická. A príbeh? .. o ľudskej chamtivosti, doslova o tom, že zabitie psa je viac ako vražda Indiána .. a skoro to všetko zostalo nepovšimnuté pod lupeňmi májových kvetov. Odporúčam knihu, aj film. (24.10.2023)

Na první pohled stejné symptomy jako měl Irishman. Scorsese už nedokáže ve svých posledních filmech stupňovat, či alespoň držet tempo vyprávění příběhu a tím pádem diváka v zápřahu. Když k tomu z druhé strany přibude obludná stopáž, problém je na světě. Ačkoliv mají Killers of the Flower Moon nezpochybnitelnou výpovědní hodnotu, umělecký rukopis i dramatické ambice, těch 200 minut bylo z větší části protrpěných a to i navzdory tomu, že DiCaprio s De Nirem herecky doslova koncertují. (04.11.2023)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)