„Marečku, podejte mi pero!“

Stále živý, stále hravý, stále kultivovaný a stále úsměvný odkaz cimrmanovské dvojice je jedním z nejlepších filmových děl novodobé domácí kinematografie sedmdesátých let. Je skutečně pozoruhodné, čím si diváky již několika generací MAREČEK získal. Snad proto, že v reálném životě se stále setkáváme s řadou takových Kroupů i Hujerů. Dnes již legendární herecké obsazení stálic českého divadla a filmu doplňuje i skvostný epilog prvorepublikového epizodisty Václava Trégla s nezapomenutelným výrokem "Tak je to dvojka, maminko! Jdeme." Ovšem stejně jako řada mých spolukomentátorů i já musím konstatovat, že méně televizních repríz by kvalitě filmu neuškodilo. Naopak. (05.10.2008)

Nesmrtelná československá komedie plná hlášek, které zlidověly. Snad nejlepší Jiří Sovák, co jsem viděl (to stejné samozřejmě platí pro pana Lohninského). Onehdy jsme měli za domácí úkol recitaci nějaké Nerudovy básně, není těžké uhádnout, že většina třídy si vybrala Písně kosmické. "Podívejte se, já vám tam teda chodit budu, ale jsem tam podmínečně, to jsme si řekli jasně a běda vám, běda VÁM! jestli mi to nepude." (16.12.2007)

Především svou poctivostí převyšuje Lipského komedie o studentech večerní školy naprostou většinu soudobých snímků, které se různou měrou přizpůsobily normalizační bezbarvosti a mnohdy jen film imitovaly. Již originální kompozice humorných interakcí, prokreslených důvtipnými detaily, a nedějových sekvencí, jakoby vystřižených z grotesky, (které korunuje fantaskní epilog z „plně automatizované“ fabriky) jitří divákovu pozornost a nenechává jej, aby uvykl nastavenému tempu. A ani po letech neodpuzuje civilní rámec, který oba scénáristé dekonstruovali s břitkou satiričností, aniž by se uchýlili k hyperbolám a stylovým deformitám: svůj díl dostává především fráze bující v řeči funkcionářů, ale i teatrální projevy v intimní komunikaci nezůstávají zkrátka. Zato školní svět vykoupil tento film z jeho nesnesitelné reality: naprostá většina scén zesílila intimitu zdejších interiérů – tma za okny a teplým světlem zalité učebny a chodby navozují dojem znovunalezeného dětství s jeho veskrze pozitivními momenty. Netřeba pochybovat o hlavních motivací tohoto nostalgického gesta: pramení z okamžiku návratu, který v staronových studentech obnovuje jejich dávné žákovské návyky, což se pochopitelně stává živým zdrojem čerstvé komiky. (22.02.2024)

Téměř geniální komedie ze školních lavic. Co na tom, že zde hrají hlavní úlohu rodičové, kteří si přišli doplnit vzdělání. V podání takové eskadry výborných herců se člověk dočká mnohem humornějších a uvěřitelnějších situací, než v kdejaké přiblblé americké teen komedie. Skvělé herecké výkony v podání Sováka, Svěráka, Smoljaka, Janžurové, nebo Kemra – co víc si může divák přát. Zvláště když se u toho dosyta nasměje. Že já vůl taky nenosil něco ze své zahrádky… (07.04.2018)

Není velkých a malých témat, jsou jen velcí a malí tvůrci, chtělo by se s nadsázkou zvolat při zhlížení klasické české veselohry, kterou také začala pronikat neopakovatelná poetika Cirmanů do naší národní kinematografie. Skeče a někdy i tříšť skečů, jak lze také charakterizovat tento kabaretizující přístup, tu tvoří přirozenou součást syžetu a zdánlivě diletantní cimrmanovské herectví Lipského režie organicky skládá s tím "kukátkovým" těch ostatních. Co divadla rozlučuje, to film spojuje - i tak lze charakterizovat Lipského úspěch. Přispívá k němu i to, že základem řetězu veseloherních scén je "vážné" - lépe by bylo říci věcné - téma. Dálkové studium pokročilejší střední generace se ukazuje jako zvlášť inspirativní. Podařilo-li se zvládnout tuto výchozí výzvu, přímo řetězce zlidovělých výroků a nezapomínaných scén, provázené výbuchy spontánního smíchu, připadají jako přirozené a jaksi spontánní vyznění toho všeho. Tato zdánlivá lehkost je neklamným znakem každého velkého umění. V tomto případě umění, které je jedním z vrcholů našeho hraného filmu vůbec, napříč jeho stoletou historií. (30.12.2007)