Zelig

Jsem trochu na rozpacích. Jako naplnění Allenova záměru je to takřka bezchybné, ale tak na to se nehraje. Dokumentární formát přestane být zajímavý po čtvrt hodině a mě by mnohem víc bavilo sledovat klasický film o tomhle hrdinovi. Na druhou stranu mě samotný Zelig coby postava zaujal a bavil. Navíc skvěle pasuje do Allenova snadno pochopitelné, ale pořád chytré životní filosofie, která je sama o sobě zajímavější než kterýkoliv jeho film samotně. 70 % (13.06.2012)

Woodyho nápady nepoznajú konca, ak si neberie na paškál citové prepletence vzťahového charakteru, tak prichádza na rad štúdia jedného komicky narušeného psychopata umocnená dokumentárnym spracovaním a autentickým zasadením do vtedajšej doby. Mala som pocit, akoby som sa dívala na večerné správy, Woodyho premeny boli síce vtipné a scéna, kde Hitler diktátorsky prednáša a Woody sa bezmocne krčí v jeho tieni, by si zaslúžila 10*, ale aj tak to nie je to pravé orechové a od rodeného cynika trošku slabý prejav. Na jedno pozretie bohato stačí. (09.09.2010)

Nikdy jsem nevedl seminář o masturbaci, patrně nejsem ani mnohonásobný bigamista, neusiluji o světový rekord v přeletu přes Atlantický oceán hlavou dolů, nedostal jsem nabančeno od Papeže, nerušil jsem strejdu Hitlera při projevu a pokud vím, tak mi ku-klux-klan nenabízí exkluzívní pobyt na kříži ani za mé evidentní židovství, černošství či indiánství. Do dneška jsem to všechno nepovažoval za důležité, ale možná bych s tím měl něco udělat, protože Zeligův životopis je skutečná výzva pro teoreticky chrabré muže, kteří v životě ještě nic nedokázali. (25.11.2012)

….. „ Člověk, který se umí proměnit v jiného“. Hm. Jenže já vidím stále toho samého Woodyho Allena a s většinou jeho filmů si opravdu nerozumím a především s těmi ve kterých sám hraje. Nu což, do skupinky intelektuálů nadšených z každého JEHO díla nikdy patřit nebudu ( to vím už dávno) a navíc zjišťuji, že s každým dalším viděným „Allenem“ …. mně to vadí míň a míň. Čest výjimkám. (24.10.2006)

Zeligem se Allen vrací trochu ke svým groteskně komickým experimentálním začátkům, což završuje snad až překombinovanou formou vyprávění. Krása Zeliga spočívá v tom, že sám o sobě neobsahuje moc zábavných a komických prvků, je ale zábavný a komický trochu z odstupu, jako celek, ucelený nápad, který by možná mohl být zpracován i trochu jinak. Druhou věcí je, že Zelig vlastně ani tak není o Zeligovi ale o lidech ho obklopujících, lidech jako takových, ani ne nutně jen sevřených v úzké časové výseči dvacátých let. A k nim Zelig není moc lichotivý. Naštěstí. Protože to je na tom celém to nejzábavnější, nejkomičtější a nejzajímavější. (23.01.2016)