Skleněný pokoj

Knihu jsem nečetl a tak nepolíben ničím, jen znalostí toho o jaký objekt s jedná jsem se včera podíval na tento film. Už od prvních záběrů mne zaujala hudba a nádherná až Malickovská kamera dávající důraz na detaily. Obě seveřanky mi svými obličeji zprvu nějak nevyhovovaly a chvilku mi trvalo, než mi jejich obličeje sedly. Film ve fiktivní rovině pojednává o samotném vzniku vily i o jejích obyvatelích napříč divokým dvacátým stoletím. Našim československým dvacátým stoletím. Stoletím první republiky (idealizované, protože ne každý byl pan továrník a bydlel ve vile), stoletím nacismu a druhé světové války, stoletím poválečných zmatků, stoletím nástupem komunismu, brutálními padesátými léty a uvolněným nádechem v letech šedesátých, stoletím ruské okupace v roce 1968 ... Stoletím, kdy se v zámcích chovali vepři, skladovala zemědělská technika a kdy se nechaly zchátrat objekty nedozírné umělecké hodnoty. Vila Tugendhat toto století naštěstí přežila, byť i ona si prošla tím vším a leckdy měla namále. Co říci k příběhu a samotným lidem ať už skutečným či filmovým? Myslím, že přes všechna příkoří dopadli ještě dobře. Ne každý měl možnost prchnout před hnědým morem a dočkat válku v pohodlí neutrální země. Většina našich Židů skončila v Terezíně a pak kdesi v Polsku, kde končily železniční tratě u vysokých komínů krematorií. Ani pro ty šťastné to ovšem nic nemění na bolesti s jako dotyční vzpomínali na vysněný dům tam za hranicí z ostnatého drátu a jak musel bolet návrat při deroucích se vzpomínkách na ty slunečné dny pohody před válkou, než se všechno zhroutilo. Vyprávění příběhu samotného mi úplně nesedlo. Jsou tam necitlivé střihy mezi jednotlivými klíčovými etapami děje tak jak šly dějinné události. Jako by někdo vyprávěl své dávné vzpomínky a pamatoval si jen významné úseky, vyhrocené okamžiky... Sledujeme hrdinku jak je schovaná před ,,osvobozujícími'' Rudoarmějci ve skříni a střih, jsme v padesátých letech... Jenže tenhle film je spíše o pocitech. Není to rodinná sága ani historický film... Je zvláštně melancholický, lehce smutný a zase mně u něj napadlo jak se tenkrát ve třicátých letech mohlo žít krásně kdyby se v Německu nedostal k moci ten knírkatý malíř. A jak se nám mohlo žít krásně dál, bez války, komunismu, morálního úpadku národa... Vila Tugendhat byla nákladně zrekonstruována a dnes se skví zase ve své téměř původní kráse. Morální stav tohoto národa se ani po 30 letech svobody doposud zrekonstruovat a obnovit nepodařilo... Dávám za 4 výkresy Me - 262 a divím se podhodnocení tohoto zajímavého filmu. * * * * * (27.11.2019)

Mawerova předloha je průměrné dílo, ale Ševčíkovo adaptace je ještě o několik levelů níže. Už dlouho jsem neviděl tak nekvalitní zpracování, kde se divák dívá na zkratky, rychlé nesmyslné vyprávění a vlastně to ani nedává moc smysl. Ale důležité je, že tak polovinu knihy vyškrtali a přidali si přehršel svých vymyšlených scén. Režíroval to vůbec Ševčík? Příšerný úsměvný film, do něhož Carice van Houten zabloudila, nebo si to celé nedovedu vysvětlit. (28.10.2019)

Po filmařské stránce dobré, ale co pak ten zbytek? Stejně jako většina českých filmů to nemá žádný pořádný příběh a jde zde jen o vztahy mezi lidmi, které jsou mimochodem strašně nezajímavé. Vyprávěné je to ploše, bezemočně a místy docela zkratkovitě. Do toho je zde přidané současné moderní téma homosexuality, které je v dnešní době už snad v každém druhém filmu. Celý ten film je příšerně nadabovaný, díky čemuž vůbec nemůžu ohodnotit herecký výkony, jelikož ten dabing je spolehlivě zabil. Vilu sotva uvidíme, ale to je mi tak nějak jedno, jelikož slávu a oblibu téhle budovy nechápu. Když pojedu do Dejvic, uvidím hromadu podobných vil. V Brně je mnohem víc krásnějších památek, ale o jejich historii se evidentně žádný film nenatočí (myslím fakt film - NE dokument). A pokud se to snažilo být umělečtější, jakože jo, měl Ševčík hodně ubrat na hudbě, pořád se opakovala a byla tam tak často, že mi začala lézt na nervy. Prostě další český film, na který si za pár let málokdo vůbec vzpomene, ovšem tenhle takhle skončí právoplatně. Jak vidím, tak rok 2019 je pro české filmy ještě horší než obvykle, aspoň jsem teda zatím neviděl z našich končin nic pořádného. Tohle je sotva na 2* (01.01.2020)

Eliptické vyprávění, kde jsou zamlčovány a přeskakovány narativní informace, s trochou nadsázky připomíná českou (?) odpověď na Studenou válku (film sestříhal Jaroslaw Kaminski, který pracoval i na Pawlikovského na Oscara nominovaném filmu), Skleněný pokoj je nicméně paradoxně mnohem studenější a strojovější. V podobě scénaře to sice mohlo vypadat soudržně i v té neskutečné zkratkovosti, přeexponovaný vizuální styl a totální inklinace k žánru melodramatu, který zesiluje stylistické prvky na maximum, však příběhu ubírá na opravdovosti a tím ztrácí i veškeré emoce a napojení na postavy. V centru těchto voleb dominuje teatrální herectví jinak výborných evropských herců, melodramaticky přepálená hudba nebo i způsob, jakým Ševčík “hollywoodsky” aranžuje dramatické scény, což ve své přepjatosti mnohdy vyvolává nechtěný smích. V delší stopáži (nebo rovnou v televizní minisérii, která se pro danou látku jeví jako ideální formát) by na sebe tyto prvky nestrhávaly takovou pozornost, ve své 104-minutové podobě však na nic jiného nezbývá čas. Jen na obrazově působivě nasnímanou exkurzi do života postav, které bez diváckého zájmu dojdou svého očekávaného “vyvrcholení”. (14.03.2019)