Studená válka

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!") (06.05.2019)

Kombinace Polska a Francie to je něco pro mě, vždy, za všech okolností a ve všech souvislostech. A Studená válka je jedním slovem nádhera. Dějově minimalistické, obrazově bohaté, herecky přesné, režijně bravurní. Závěrečnou minutu bych mohl sledovat hodiny. Láska v Polsku, láska v Paříži v dusivé době, kdy pro něco minimálního musíte udělat maximum. Dechberoucí a srdcervoucí zároveň, Joanna Kulig umí zahrát děvku i femme fatale a vlastně obojí současně. V Cannes umí vždy ocenit mimořádně kvalitní evropský film. Pawlikowski opět na Oscara! (28.12.2018)

Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 70% (10.07.2018)

Formálně na vysoké úrovni, Pawlikowski v tomhle ohledu bezesporu umí. Na příběhové úrovni se musí divák smířit s tím, že vyprávění je leckdy zkratkovité a reálie režimu či životních procesů jsou odstaveny na vedlejší kolej; podřízeny ústřední melodramatické lince o věčné lásce navzdory okolnostem a především politické zvůli. To chtěl podle všeho Pawlikowski sdělit, jelikož za tímto cílem si nekompromisně jde, logika příběhu ho tolik nezajímá. Poetiku snímek však má a na metaúrovni komentuje proměnlivé vlny studené vlny napříč dekádami. Není to prvoplánová romance, nýbrž funkční snímek o složitosti vztahů. Dobrá práce, ale pro mě úplná špička ne. (03.07.2018)

Kedy už niektorí režiséri pochopia, že na to, aby natočili dobrý film, nestačí, že ho natočia čiernobielo.Od Pawlikovského mi príliš nesadla už Ida a s týmto filmom to bolo podobné. Prvú polhodinu sledujeme akúsi poľskú superstar ľudovej hudby, potom to začne byť trošku zaujímavejšie, no celý čas akoby sa to kĺzalo len po povrchu, nič nejde do hĺbky. Máme tu útek z východu na západ, nijako dramatický, potom náhodné alebo nie až také náhodné stretávanie ústrednej zamilovanej dvojice, ich lásku, ktorá je v jeden deň neprekonateľná a v druhý deň ako po 20ročnom nevydarenom manželstve... (24.02.2019)