Studená válka

První polovina je i přes pomalejší rozjezd skvělá a výborně navozuje atmosféru na to, co má přijít dál. Jenže dál už jaksi nic nepřijde. Tam, kde nejen název Zimna wojna láká na příběh dvou lidí, jejichž lásce brání tehdejší politická situace, se ve skutečnosti děje příběh dvou lidí, kteří si sami hází klacky pod nohy svými zcela dobrovolnými životními rozhodnutími. Vžít se pořádně do jejich role pak nelze tím spíš, když se to všechno odehrává tak zkratkovitě, až to budí dojem, jako by někdo vystříhal polovinu filmu. Promarněný potenciál. (01.01.2019)

Vizuálně Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem lidového pěvecko-tanečního sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se však omrzí rychleji než dokolečka omílaný popěvek ojojoj. (03.07.2018)

Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 70% (10.07.2018)

Kedy už niektorí režiséri pochopia, že na to, aby natočili dobrý film, nestačí, že ho natočia čiernobielo.Od Pawlikovského mi príliš nesadla už Ida a s týmto filmom to bolo podobné. Prvú polhodinu sledujeme akúsi poľskú superstar ľudovej hudby, potom to začne byť trošku zaujímavejšie, no celý čas akoby sa to kĺzalo len po povrchu, nič nejde do hĺbky. Máme tu útek z východu na západ, nijako dramatický, potom náhodné alebo nie až také náhodné stretávanie ústrednej zamilovanej dvojice, ich lásku, ktorá je v jeden deň neprekonateľná a v druhý deň ako po 20ročnom nevydarenom manželstve... (24.02.2019)

Studenou válku bych nazval jako moderní art, jelikož je daleko více divácky přijěmnější než například další Pawlikowskiho film Ida a zároveǹ nabízí vrchovatou porci filmového řemesla, takže by se dalo říci, že by měla uspokojit jak náročného diváka, tak i toho méně náročného. Na Oscarech si Studená válka odnesla hned tři nominace a to je ukázka toho, že je tahle řemeslná kvalitka dostupnější pro širší publikum nežli její souputníci. Ve filmu se vydáváme na evropskou pouť několika desetiletími během studené války a i přes takto širokou látku je Pawlikowskiho film až nečekaně stručný a svižný, a přesto nejse ochuzeni o nic. Nebýt toho, že se hlavní hrdinka chovala jako kardinální kráva, tak by se snad nedalo, co vytknout. (01.03.2019)