Proxima

V posledních letech se vždy objeví minimálně jeden film, který se tématice ohledně cestování do vesmíru věnuje tak trochu jinak a soustředí se spíše na vyrovnávání se s cestováním do vesmíru, odloučení od svých blízkých za účelem vědecké výpravy či většího dobra nebo počátečním psychickým problémům. Z roku 2019 se dá to této kategorie řadit drama Proxima, která se celá věnuje první fázi výpravy do vesmíru, tedy té přípravné. Konkrétně příběh sleduje samoživitelku Sarah, která se musí vyrovnat s tím, že pokud odcestuje do vesmíru tak se musí odloučit od své milované dcery. Film je tak v jisté formě psychologická sonda do duše ženy, která vstříc kariéře bude muset na rok opustit svou dceru i přesto, že jí to mrzí. Celý film jasně stojí na výkonu Evy Green, která bravurně ztvárňuje matku, která je poprvé v životě pořádně odtržena od svého milovaného dítěte a musí zdolávat při přípravě na let fyzické i psychické překážky přičemž jí hrozí, že pokud selže v obou případech tak přijde o svůj sen a nikam neodletí. Green zde má zajímavou postavu a bravurně sehrává emocionální scény a především je mezi ní a představitelkou její dcery Zélii Boulant naprosto parádní vzájemná chemie, která síle těchto motivů mezi matkou a dcerou strašně pomáhá. Bohužel Proxima krom parádního hlavního výkonu a několik skvěle emočně vyhrocených momentů vlastně zase tak moc neohromí. Ten film nepřekvapí, protože pořád jede ve svých zajetých kolejích. Celou dobu sice hrozí, že může být Sarah při selhání při testech nahrazena, co se týče děje jde ale ve finále skutečně jenom o přepínání scén kdy se Sarah strašně snaží dosáhnout vrcholné formy a kdy se vyrovnává s odcizením od své dcery. Jsou tu sice voice-overy skrz dopisy, které Stelle píše nebo též videonahrávky, které naopak Stella posílá jí, krom těchto emočních scén je ale ve skutečnosti bohužel Proxima až smutně prázdná. Krom oddělení od své dcery hlavní hrdinka nedostává žádné pořádně překážky a ani od faktu, že je Sarah jediná žena napříč muži se nevystaví žádný zajímavý dějový oblouk. Všichni jsou na sobě až podezřele milí a Sarah skutečně nic perného nečeká. Ze začátku je sice naznačeno, že fyzické testy ve skutečnosti zas tak moc nezvládá, i tohle je ale ve finále urovnáno k poklidné cestičce na které je jen problém ohledně mateřství. Stejně tak se vlastně nikdy nedozvíme proč se Sarah a otec Stelly Thomas v podání celkem sympatického Larse Eidingera odloučili i přes fakt, že si očividně stále rozumí. Z lehce naznačeného vztahu mezi hlavní hrdinkou a její zesnulé matky se taky nic nevystaví a celkově je Proxima plná potencionálně zajímavých komplexních podzápletek, které ale ve skutečnosti fakt nikam nedojdou. Pořád je to chvílemi velmi slušné rodinné drama a kameraman Georges Lechaptois nadělí několik pěkných záběrů, ve finále to ale nestačí k ničemu víc než oukey jednohubce, která ale rozhodně měla potenciál být něčím víc. A též trochu více využít Matta Dillona. Oukey jednohubka, která má silné momenty a v rámci možností je opravdu slušnou sondou, ve finále je ale jen fajn a nebude mít velkou důvod se k ní ještě někdy vracet i přes famózní výkon Evy Green, která dokázala, že je něco víc než jen pouhá hezká tvářička..... (07.07.2020) (méně) (více)