John Wick 2

90% O novém filmu Keanu Reevese nelze suše prohlásit, že je to jen akční film (byť by to bylo celkem snadné, neboť zhruba 85% filmu tvoří nonstop akce), stejně jako to kdysi nešlo prohlásit o jeho pro žánr přelomovém filmu Matrix. I John Wick 2 je totiž v lecčem jiný a byť nevytváří žádné zcela originální hodnoty či metody, naopak spíš vhodně recykluje a cituje od jiných tvůrců, je to snímek, který funguje na mnoho úrovních, které svým způsobem vytěžují globalní akční žánr. A tím mám na mysli i svět videoherní a komiksové akce. John Wick 2 je v prví řadě baletním filmem, kterým nás po většinu jeho stopáže provází jedno nekonečné, choreograficky dokonalé číslo tance smrti. Ve svém tanečním spektru je to film velmi pestrý, neboť se dočkáme momentů, kdy postavy předvádějí notné fyzické herectví, nepodobné asijským akčním spektáklům (např. vydatná scéna kdy se John Wick a jeho nepřítel kutálejí po dlouhém historickém schodišti a divák dostane pocítit každý onen pád ze schodu na schod). V jiných momentech si naopak můžeme vychutnat propracované kontaktní bojové scény muž proti muži (a lá Jason Bourne) anebo se jen těšit rafinovanosti probíhající akce (např. sekvence z newyorského metra). John Wick 2 je zároveň koncipovaný jako videohra ze staré dobré školy 3D stříleček, ve které se náš hrdina v dynamickém tempu posouvá z levelu do levelu a po ukončení dalšího tasku ho vždy čeká nemilé překvapení. A pokud přežije a dojde kýženého konce, může i zjistit, že na něj čeká již připravený datadisk, což je nepochybně případ pro Johna Wicka, jehož druhý díl znovu končí otevřeně. Postava elitního zabijáka, čističe, strašáka, multilinguální bytosti Johna Wicka se filmem pohybuje jako nadupanou videohrou puštěnou na maximální level obtížnosti, která zpomalí jen v momentě, kdy je potřeba načerpat nové informace. Lokality ve filmu působí přesně jako různé herní levely a to i s tím, že v momentě kdy jimi John Wick úspěšně projde už se do nich nikdy nevrací, jen postupuje vpřed. Asi nejdokonalejší videoherní reflexe příchází v momentě, kdy Wick plní svůj závazek v římských katakombách. Před akcí si na různých katakombách rozmístí zbraně odlišného palebního kalibru a když pak po vyplněné akci prchá, zbraně různě sbíra tam kde je zanechal a likviduje jimi velmi překvapené protivníky, kteří nechápou, kde se mu v rukou zrovna vzala brokovnice, když mu před chvíli došli náboje jeho pistole. Tedy úplně stejně jako když hráč v koridorech Duke Nukem narazil na brokovnici nebo jet pack. Ostatně i lokace filmu jsou typickými herními koridory, ať už právě římské podzemí, parkovací garáž, prostory newyorksého metra anebo závěrečný shoot out v zdrcadlovém labyrintu, resp. Uměleckou instalací v museu moderního umění, které je domovem mírně sofistikovaného padoucha. Aby si divák mohl celé dílo bez velkého dumání užít je především nutné hned z kraje přistoupit na několik pravidel. Film se neodehrává ve skutečném, ale fikčním světě, který má zcela jiné zákonitosti, než ten náš. To je například téměř absolutní absence policejních nebo obranných složek, ale i to, že snímek nikdy nepřipustí žádné skutčené souvislosti kulturního nebo politického rázu (tedy až ne specifické zmínky o struktuře skutečné italské mafie), tudíž nelze nikdy zakotvit. A zároveň je potřeba zcela obejmout fakt, že John Wick je SUPER hrdina. Z části můžeme jeho neohrozitelnost připisovat jeho tzv. taktické podšívce (neprustřelná vrstva všitá ve všech jeho padnoucích oblecích), zbytek je ale potřeba odkázat na skutečnost, že John Wick je postava s nadliskou silou, vytrvalostí a nezlomnou staminou. Pokud tohle divák, stejně jako já, příjme od samého začátku, může se pak jen kochat promyšlenou, famózní, vtipnou a originální akcí. A klidně si třeba představovat, že svět, ve kterém John Wick existuje, je jakýsi jiný derivát Matrixu. Ostatně Laurence Fishburn tu hraje velitele jisté podzemní diverzní skupiny, což může bujné divácké fantazie jen podpořit. A to i přesto, že se nám tvůrci občas snaží naznačit, že John Wick je muž z našeho světa – třeba když vytáhne z kapsy svůj iPhone a poněkud naštvaně se zahledí na jeho rozpraskaný displej. Druhý díl John Wicka je, byť je to těžko uvěřitelné, mnohem akčnější než jeho předchůdce. Akce začíná v první vteřině filmu a nezpomaluje. Nepůsobí to nijak monotóně, a to jednak díky bravůrnímu provedení (Chad Stahelski režíruje velmi pružně a přehledně zároveň a díky tomu film bude vyčnívat z dnešního standardu hollywoodských akčních filmů, které trpí jistou nepřehledností na úkor tempu) a druhak i díky zasvěcení diváka do pravidel světa John Wicka a oné elitní zločinecké organizace, jejíž je součástí a ze které se snaží neúspěšně vykoupit. Ale především jak již bylo řečeno – JOHN WICK 2 je videohra a kdo přistoupí na její pravidla a nechá se unášet, může v kině dojít až k absolutnímu požitku. (01.03.2017) (méně) (více)

Prvý John Wick si ma síce zase tak moc nezískal, uprednostňujem iné pojatia akčného žánru, ale predsa len som mu nemohol uprieť určitú štýlovosť, kvalitu a hlavne snahu všetkých zúčastnených získať z toho čo najviac. Preto som bol na pokračovanie aj celkom zvedavý a musím povedať, že tentoraz som už s výsledkom podstatne spokojnejší. Zápletka už síce nie je osobná, takže pomsta za smrť psa mi prišla na prvý pohľad atraktívnejšia, než vyplnenie zmluvy starému známemu, ktorý ho ale nakoniec aj tak podrazí, no inak dejovo je toto omnoho prepracovanejšie a zaujímavejšie. Už to síce nepôsobí ako štandardný akčný film z nášho sveta, keďže celé toto pojatie sveta zabijakov je o dosť odlišné, než je bežné, žije si to svojim vlastným životom a riadi sa to výhradne vlastnými pravidlami, napríklad ani pre políciu sa tu aj napriek množstvu obetí na verejných priestranstvách nenájde žiadne miesto, ale aspoň je to originálne a zaujímavé a film neustále prekvapuje niečím novým. Jedine ma mrzí, že sa mu nedarí udržať potrebnú dynamiku, za čo určite môže aj tá dĺžka, občas by to predsa len chcelo trochu skrátiť, ale aj tak je to celé štýlové, zaujímavé a zábavné, takže mňa to bavilo prakticky od začiatku až do konca. Tentoraz už môžem chváliť aj akciu, ani v prvom diely nebola zlá, ale predsa len sa mi zdala trochu stereotypná a s upadajúcou úrovňou, pričom ma nadchla vlastne len jedna, zvyšok už bol len pozerateľný, no tentoraz som už bol z nej nadšený takmer neustále. Je perfektne natočená, už aj trochu rozmanitejšia, odohráva sa v mimoriadne atraktívnych lokáciách, podporuje ju výborná hudba, ale aj choreografia súbojov a prestreliek je o dosť lepšia, pričom aj výber zbraní je zaujímavejší, aj keď stále majú prednosť tie pištole. A hlavne tie súboje si o dosť polepšili, sú dlhšie, fyzickejšie a napínavejšie. Zatiaľ čo v prvom diely ma nadchla len akcia v klube, tu toho bolo podstatne viac, akcia v katakombách, metro, súboj na streche hotela, prepad trojicou zabijakov po návrate do New Yorku, alebo aj úvod, všetko sa vydarilo. Jedine to finále ma opäť sklamalo, vizuálne je to síce poriadne vydarené, zrkadlová sieň bol zaujímavý nápad, ale inak sa to s predchádzajúcou akciou nemôže rovnať. Vydarilo sa aj obsadenie, Keanu Reeves mi tu až prekvapivo sedí, zaujalo ma, že už od začiatku nie je nezraniteľný, ale každú chvíľu ho niečo nepríjemne prekvapí, či už zrážka autom, silný protivník, výstrel alebo zásah nožom, ale on sa nikdy nezastaví a stále je to mašina na zabíjanie, ktorá si ide nemilosrdne za svojim a skvelý výber záporákov, či už Common, s ktorým tu má hlavný hrdina výborný vzťah, takáto profesionálna úcta si ma vo filmoch vždy získa, zaujímavá Ruby Rose, ale aj ten hlavný. A nechýba plno výrazných postáv z prvého dielu. Režijne je to tiež podstatne vyspelejšie, než bol prvý diel, perfektná vizuálna stránka, je to štýlové, v akcii mimoriadne dynamické a hravé, tentoraz si ma to už získalo. A hudba to tiež len podporuje. Takže zatiaľ čo prvý diel bol len taký slušný rozbeh, toto pokračovanie ma už veľmi bavilo, určite si ho ešte pár krát pozriem a trojku si určite nenechám uniknúť. 82% (28.02.2017) (méně) (více)