Pán prstenů: Prsteny moci

7/10 – Pán prstenů: Prsteny moci je bezesporu nejkontroverznější seriál roku 2022, a jak nejspíš všichni tušíme, je tomu tak hned z několika důvodů. Dovolte mi je zde spěšně sesumírovat. PATERO VÝTEK NAŠTVANÉHO LOTRHEADA: 1) nerespektování původní Tolkienovi předlohy, jeho světa a charakterů jeho postav; 2) snaha o rasovou korektnost za každou cenu, tedy i tam, kde nemusí nutně dávat smysl – mám na mysli černého elfa, černého chluponoha a zejména černou trpaslici; 3) dílo jde na ruku feministkám, výsledkem je přehršel dominantních, anebo jakkoli jinak výjimečných ženských postav vládnoucích silným, leč poplatným mužům; 4) arogantní hlavní postava Galadriel, která je jiná než v předloze a dělá ze sledování podstatně méně příjemný zážitek; 5) přebytek dějových linek; v důsledku toho vzniká nadbytek nedostatečně prokreslených postav, u kterých ani nevíte, proč jim scénář dopřává takovou pozornost. Všechny tyto programové body, kterými se rádi ohání přívrženci opoziční organizace Amazonu (American Movement for Activistic Zones Of Narration) bezpochyby mají něco do sebe a ani náhodou nejsou jen prázdnými frázemi či nespokojenými výkřiky do tmy. Souhlasím s nimi ale já? Ano i ne. Nicméně, spíše než můj názor na patero výtek naštvaného "lotrheada" bych rád rozebral svůj názor na seriál Rings of Power jako takový. Seriál pochopitelně nedosahuje slávy a velikosti chlupáčovy předlohy, ale přesto není vůbec marný. Výprava je pompézní, dechberoucí – představení Středozemě a její převedení na filmové plátno vyšlo na výbornou. To samé platí o kulisách či kostýmech, každý scéna působí neskutečně vymazleně, zaplněně. Svým způsobem bych se nebál říct, že někdy grandiózní vizuál vypráví velkolepý příběh, který se postupně rozehrává, lépe, než dialogy postav. Ne, že by byly špatné, ale působí strojeně. Může za to nedostatečná práce s postavami, žádná nedostala dostatek prostoru na nějaký příběhový oblouk, neměla příležitost nám ukázat, co v ní vězí. Prsteny moci jsou neuvěřitelným způsobem překombinované, simultánně běží nespočet dějových linek a v každé jedné z nich máme hromadu vedlejších postav, přičemž každá z nich prožívá příběh tak diametrálně odlišný, že přepínat mezi nimi je jako mluvit každou minutu jiným jazykem. Mozek to sotva stíhá zpracovat a než se člověk rozkouká, už se takzvaně dějí věci, diskutuje se o vážných tématech, zbrojí se, vedou se hádky... Děj se zkrátka neustále posouvá kupředu. Nikdy nezbyde ani chvilka si s naší postavou posedět, pořádně si ji prohlédnout, potykat si s ní, navázat citové pouto. Děj jenom bez přestání uhání kupředu. Když už tam něco takové je, tak je to většinou ještě v době, kdy je člověk přepnutý na postavu, kterou sledoval předtím. Tohle je věčná škoda. Dále bych podotkl, že první série se rozhodně nedočkala uspokojivého zakončení a působí spíš jako takový úvod do celé zápletky. Ani z toho nejsem dvakrát nadšený, některé linky postav kvůli tomu vyzněli úplně do ztracena a já jen pevně doufám, že si jejich pouhou existenci obhájí 2. série. Kdybych měl vyzdvihnout jednu postavu, která podle mě funguje nejlépe, má nejprokreslenější dimenze a jejíž charakter skutečně dosáhl nějakého pokroku, pak je to jednoznačně trpasličí princ Durin. Rovněž jeho přátelství s Elrondem funguje skvěle, ti dva spolu mají chemii a je proto zábava je sledovat. Na 2. řadu se netěším, ale určitě se na ni podívám. || Nemístná poznámka: "Pár Pařmenů byl stejně nejlepší!" (15.10.2022) (méně) (více)

Nemyslete si, soudruzi, že je toto je snad nějaká „podprahová účelová manipulace“, jak nás naprosto směšně napadají ty odporné konzervativní živly, nepřátele strany, lidu a Mumulendu, se kterými záhy po bolševicku řádně zatočíme!!! Kdepak, na vše existují naprosto exaktní a nerozporovatelné důkazy, a to zejména v podobě ztracených a nikdy nenalezených spisů „Silmarillion bygyns aneb nezpochybnitelná revizionistická pravda o rasistické Středozemi“ známého progresivisty, inkluzníka, homofila a feministy – soudruha Tolkiena. Výše zmíněná publikace se zabývá událostmi ještě před Prvním věkem, kdy Hobitci obývali tenkrát velmi temný Aman, a byla to pěkně zkurvená, necivilizovaná, agresivní a dobyvačná pakáž, která bez skrupulí kolonizovala a zotročovala celý tehdy známý svět, vytírala si výsměšně prdel i ušlechtilými elfy a trpajzlíky měla za podřadný gasarbajtří póvl. Až se jednou naštěstí stalo, že předpisově probuzený a solidně nadržený hobitek jménem Lačnopyj Negrorád podlehl při svých konkvistadorských toulkách zaostalým jihem Hytheru, kam tenkrát ještě hobití noha nikdy nevkročila, šarmu podivné čokoládové bytosti, dnes díky Kronikám pověr známé jako Latoya Lumumbu, a i přes přísný zákaz zpátečnické, přísně eugenicky vládnoucí hobití garnitury Amanu ji bezuzdně vyprcal. Načež mu Latoya po šesti měsících potratila trojčata, dva syny a dceru, které šťastní rodiče pojmenovali Mandelín, Kládomil a Žaneta. Ve snaze zajistit své nově nabyté rodině lepší a civilizovanější život, plný lásky a podpor, odvezl je, a to včetně veškerých chtivých příbuzných své družky, čili asi tak stohlavou vesnici, zpět do Amanu. A jistě si dovedete představit ty odporné předsudky, xenofofobii a perzekuce, zamítání dávek, nechutné nucení je vzdělávat se a pracovat a jiná úděsná příkoří, kterým museli naši hrdinové čelit. Ti však ve své kulturní svébytnosti neochvějně vytrvali, až došlo na historickou událost, která ty zkurvené bílé hobití huby přinutila vytáhnout si hlavy z prdelí a revidovat svou ryze předsudečnou páprdovitou konzervativní ideologii, ani trochu nezakládající se na empirii. V roce 3685 Předprvního věku připlula totiž do Amanu delegace elfů z Nevrastu (česky „Nevražín“), sice tak trochu buzny, ale jinak veskrze árijská verbež, co se sice již předtím probudila na březích Curviénenu, ovšem probudila se evidentně špatně, aby s hobitky dojednala alianci v uzurpování podřadných a nikdy neviděných ras na celé tehdejší Zeměplacce. No a co se nestalo?! Samotný bratr elfského imperátora Buzolnda XXII. se nejprve zakoukal do ebenového mikrofešáka Kládomila Negroráda - Lumumby. To ovšem uvádím jen pro dokreslení oné zjevné, historicky podložené naprosté přirozenosti, protože jinak z toho byla dost slepá větev, ač plná lásky a ruptur. Tou přelomovou, radostnou a stěžejní událostí ve skutečnosti bylo, že Buzolndův syn Legomamlas naprosto propadl hnědému, a již tehdy kapku otylému, to víte hobití geny, kouzlu Žanety (pozdější věhlasné elfské královny Mathroniel Dolcevithy I., která ve slavné Bitvě kovů porazila vojska temného lorda Morgoshe). Načež tento svazek vyvolal až revoluční vlnu revisionismu v celé Středozemi i mimo ni, všichni náhle toužili mít doma alespoň něco hnědého, hýčkat si to v bavlnce a navěky chtivě respektovat kulturní rozdíly, ač se od mazlíčků podobného respektu nikdy nedočkají. A tak to tam černalo a černalo, až už se na tu temnotu ani Sauron nemohl dívat … Ale nemyslete si, i tato zářivá asimilační historie, směřující ke sluníčkovým zítřkům Mumuzemě měla své stinné stránky. Jako příklad bych uvedl jeden z mnoha politováníhodných incidentů, popsaných v kapitole 28 - „Středozemské sufraštětky“, kdy vnučku Žanety a Buzolnda – Smilněnu Buřtorádovou - rasisticky znásilnila na párty v Mordoru banda zkurvených šovinistických skřetů poté, co tančila nahá na stolech a pak je kouřila na hajzlech, načež si to oni zcela patologicky až sociopaticky vyložili jako konsenzuální souhlas!!! Ovšem ani Smilněna nezůstala spravedlivě nepomstěna! Cestou domů totiž potkala právě poprvé na povrch ze šachty vylezšího slavného trpasličího krále Thuporina Macatého Palcáta. A to víte, byla tma, ona měla po tom bukkake držku celou pocákanou skřetokulátem, který je, jak známo, černý, tudíž ji Thuporin, věčně zlitý žaludovým pivem a nikdy nepohrdající ani jeskynními trolicemi, považoval za exotickou a seksy fousatou trpaslici, poprvé v životě Smilněnu pořádně dotáhl, a ta zůstala sice trochu podměrečným, ovšem solidně osvaleným fešákem v mithrilových slipech uhranuta až do konce svých dnů, což mělo za následek mimořádně plodnou generaci ebenových trpaslíků. Tak vidíte, soudruzi! Nade vši pochybnost prokázanými a zcela nespornými historickými fuckty jsem vám, vy zkurvení zpátečníci, právě konstruktivně doložil, že všichni ti negrolfové, čokobiti a afroslíci mají v anglosaské mykologii své nezpochybnitelné a nezaměnitelné místo, úplně stejné, jako například Vikingové či jiní modroocí blonďáci v senegalských mýtech. A ty zvuky, které vycházejí z hovny pokryté hrobky soudruha Tolkiena dozajista nepocházejí z hysterického obracení se, jak scestně tvrdí někteří zkostnatělí páprdové, nýbrž z radostného horizontálního tance nad tou nádhernou inkluzí a asimilací, o kterou ve svých dílech vždy tolik usiloval! Škoda, no. Je to totiž jinak sice kapku natahovaná, ovšem naprosto uhrančivě udělaná fantasy téměř na pět strupů, citlivě respektující Džejárárovu epiku, poetiku i hravost a parádně kompletující toho neprobuzeného zkurveného rasistu Džexna, který mimo pár skřetů neobsadil snad jediného stěžejního mouřenína, zmrd jeden. Avšak zdánlivě nevinné a naprosto jednostranné účelové kurvení mýtů následně vede k účelovému kurvení historie (už se paralelně i děje) a končí totálním zkurvením vlastní kulturní svébytnosti (cuming soon) pro blaho těch „tak strašlivě utlačovaných až genocidovaných“ minorit, jejichž kulturu ovšem bezvýhradně respektujeme a ctíme, protože jsme řádně demagogicky převychováváni bezpáteřní a sterilní milouši, nepokrytě seroucí na hroby svých předků. Prostě neodpustitelné, na hlavu postavené svinstvo, zaštiťující se bojem s větrnými pseudorasistickými mlýny a sloužící výhradně ke kokotporátně cílevědomě budovanému neomarxistickému pasení snadno ovladatelného stáda a k přípravě ovcí na plánované masové stěhování Afriky. Takže na jedné straně skoro pět strupů, na druhé čistý odpad, a to v natolik extremistických protipólech, že se prostě nedají průměrovat. Takže nehodnotím, protože nevím jak. (17.10.2022) (méně) (více)