Neznámý voják

Je pravda, že Finové jsou asi jediný evropský národ, který v rámci válečného velkofilmu dokázali epickou formou zfilmovat druhou světovou válku stejně tak, jako třeba Američani. Jedou si na nacionalistkou tóninu a tak, ač je na filmu skoro všechno dobré, nemůžu se zbavit některých nelogičností, které tam někteří vojáci předvádí. Jinak se ale jedná o neskutečný zážitek a asi to nejlepší, co Finové o bojích v Karelské šíji vůbec kdy natočili. A že těch filmů už pár bylo. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že jim na ty jejich válečné filmy nepřispívá finská vláda včetně samotných daňových poplatníků. Díky jejich válečným kouskům totiž vím, že Finové byli největší hrdinové za druhé světové války a nepodrobili se nikomu a ničemu. A myslím si, že to je přesně to, co těmito filmy Finové chtěli a chtějí předat světu...a přidat si trošku na nacionalistickém egu, které strádá a probouzí se v současnosti hlavně v momentě, kdy Evropou vládne Mistrovství světa v hokeji. (23.11.2020)

Je to na piču, ale když musíš, tak musíš.  Po osmdesáti letech válení sudů  jsme však téměř s jistotou zdegenerovali a je třeba si říct, že zbraň do ruky z povinnosti ke svému státu a národu bychom dnes zvedali se stejným nadšením jako dvacet let osvobozovaný afghánský lid proti Talibánu.  Finskou připomínku doby, kdy si svět vzájemně občurával hraničníky a stál na první metě superbowlu o světovládu pak lze brát jako kulantní sondu do duší postradatelných.  Hvízdají ti kulky nad hlavou, nemáš co žrát, je ti zima, plazíš se v bahně, kamarádi kolem tebe umíraj, ale přesto pořád jdeš dál, plníš rozkazy nadřízených, bojuješ, zabíjíš, necháš se zabít.  Hroby neznámých vojáků jsou totiž připomínkami těch největších hrdinů všech v historii vedených válek. Tři hodiny jsou pak na tuhle poctu a sdělení možná trochu moc, byť o silné okamžiky není nouze, postupně vás ten hrášek pod polštářem přestane tlačit a místo zamýšleného nekomfortu přichází otupělost. Na druhou stranu je pravda, že osudy postradatelných se vryjí do paměti a jako epitaf na pomníku padlých fungují dokonale. A je vlastně jedno kdy, kde a za koho položili život. (17.08.2021)

Četa jako by stála mimo historické souvislosti a neznalému divákovi by možná měly být více přiblíženy. Letmo se ukáže zázemí hrdinů. To podstatné jsou výborně nasnímané válečné scény v nekonečných lesích, skvělý střih a zvuk s minimem času na oddych a tísnivá nálada s mnoha účinnými detaily. Finští filmaři měly k dispozici silnou národní látku a film se velmi podařil. (30.08.2018)

Je s podivem, že jeden z nejvýraznějších válečných snímků této dekády natočený na starém kontinentě vyprodukovala malá kinematografie řídce osídleného Finska. Splatila tím dluh, který pociťovala vůči vojákům, kteří bojovali v tzv. pokračovací válce o území, které Finsko přes houževnatou obranu a mimořádný výkon svých branných sil ztratilo v Zimní válce roku 1940. Nutno říci, že finští filmaři si žádnou ostudu neudělali. Neznámý voják svou barvitostí, výpravností a pečlivostí za sebou s přehledem nechává produkce ze zemí, které mají nepoměrně větší možnosti, a např. náš Tobruk vypadá vedle Louhimiesova snímku jako květ podbělu vedle slunečnice. Mám nicméně tři dílčí výhrady. Příběh bojové jednotky se odehrává v rozmezí června 1941 až září 1944 - tak široký záběr vede nevyhnutelně k výraznému zestručnění a epizodičnosti. Podstatně kratší válečné angažmá na západní frontě řešili tvůrci v případě Bratrstva neohrožených desetidílným seriálem. S tím je spojené i nedostatečné rozvinutí charakterů, větší prostor má pouze věčný rebel desátník Rokka v podání sympatického Eera Aha (předpokládám, že se díky téhle roli stal miláčkem finského publika). Pravda, viděl jsem na Febiofestu pouze okleštěnou verzi, ale nevěřím, že by třičtvrtě hodiny materiálu navíc mohlo zásadním způsobem tyhle nedostatky odstranit. Do třetice si myslím, že v prostřední části snímek ztrácí tempo, které opět nabírá v závěrečné třetině, kde líčí urputné ústupové boje z východní Karélie v horkém létě 1944. V téhle části ostatně snímek graduje. Celkový dojem: 85 %. Na závěr snad jen malá poznámka k obsahu na ČSFD. Boj Finska se Sovětským svazem byl pochopitelně vzhledem k velikosti, lidnatosti a ekonomické síle Sovětského svazu zápasem Davida s Goliášem, ale Finové rozhodně nebyli vyzbrojeni jen ručními zbraněmi. Jednalo se o moderní armádu, která disponovala i vlastními obrněnci a v neposlední řadě si uměla obstarat významnou bojovou kořist od svého východního protivníka. Finsko se cítilo vůči Sovětskému svazu v podobném postavení, jaké cítila Československá republika vůči Německu, a to mělo podobný dopad na myšlení společnosti a logicky i na investice do ozbrojených složek. Finská armáda podala za 2. světové války a především za předchozího válečného střetnutí opravdu pozoruhodný výkon. (19.03.2018)

Finsko se staví na odpor sovětskému Rusku. David a Goliáš. Síly ubývají, počty klesají, z nezkresleného pohledu na válku má divák radost. Bez přikrášlení, patosu a falešných nadějí sledujeme osudy kulometné roty uprostřed válečného běsnění, které je nám předkládáno přehledně, s výtečnou zvukovou stopou a dynamickou kamerou. Vnímáme každou kulku, fyzickou námahu vojáků, kteří jsou slušně prokreslení, zasmušilí i se závany humoru. Prodloužená verze, kterou jsem viděl, je už pro hodně trpělivé diváky. Poutavější dějová linie chyběla, bohužel stejně jako moment překvapení. (03.06.2018)