Climax

Takhle zvrtnutý večírek jsme tu ještě neměli. Geniální muzikálové jednozáběrové intro, zopár keců pro poznání postav a jde se na to. Pro účastníky/nešťastníky nežádoucně efektivně namíchaná sangria umí kouzla. Koulervoucně vtahující tripový zážitek z Noého filmografie nejpodobější Enter the Void, ale tentokrát na prostoru pár místností a jedné chodby. Tančení a jančení, kolektivní paranoja, halucinogenní šílenství. Napínavé a místama až děsivé, na Noého však nakonec v sexu i násilí docela umírněné. Čtyři hvězdy v rámci festivalové atmosféry (rozuměj konstantním hladu po inovatívních věcech), ale jinak je to stejně bezobsažná a do své formy zahleděná blbina s rádoby filozofickým vhledem jako většina jeho filmografie. [Cannes] (16.05.2018)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Noé točí filmy, z kterých mi je pokaždý totálně blbě. Kocovina, která nemá konce ani 24 hodin po tom, co se rozjely závěrečný titulky. To, co se odehrává tady je nefalšovaný peklo, které je podobně intenzivní jako Enter The Void. Ale prostě to nejsou výjevy, které bych chtěl mít v hlavě. Prostě proč?! Každopádně z toho bude kultovka! (03.02.2019)

Z hloubi já bych spíš rád zařval, že je to jen ODPUDIVÁ BEZOBSAŽNÁ FEŤÁCKÁ ALTERNATIVA PLNÁ DIVNOLIDÍ A NOÉ UŽ SE ZAHONIL MOC DALEKO (což není úplně nepravda), audiovizuálně ale zase jednou nášlap a místy magnet do tý míry, že mi nic pod 3* s klidným svědomím stejně neprojde. Škoda absence pořádně sick vyhrocení ve finále, radši bych od něj přeci jen něco dějově "normálnější" a v sobě bližším prostředí, nejsem nej cílovka, pořád ale uznání a jako slušně podaná a mile intenzivní jízda. (31.10.2018)

Jsou to přestylizované orgie. Od prvního výjevu dává Climax najevo, že ho zajímá jen obrazová exhibice. Závěrečný večírek na soustředění skupiny tanečníků, který se zvrhne poté, co do pití někdo dá LSD, se inscenuje jako ateliérové divadlo. Uvedou jej videovizitky aktérů, kteří se vyznávají ze vztahu k umění, drogám či sexu včetně osobní orientace, načež se tančí a slaví. Ovšem na parketu se provozují spíše vyzývavé pózy výstředních hvězd modelingu z přehlídkuoiového mola; na rozdíl od Hříšného tance se dusná erotika staví až karnevalově na odiv a pro ctitele StarDance není Climax určen ani omylem. V první půli se vlastně nic neděje, postavy ve více či méně bizarních úborech střídavě pijí, tančí, šňupají, korzují a konverzují, přičemž nejslušnější slova vhodná k citaci zní „orál, anál, gaťky dolů, bez gelu“. Monotónní sbírku siláckých řečí o sexu střídá efektní snímání tance či spíše rituálního svádění a pohazování hřívou z ptačí perspektivy. Náladu nevěstince se slečnami u tyče násobí rudá barva a dusající hudba zrychluje tempo až do stavu transu. Ovšem jak pro koho: buď mu divák také propadne, nebo pouze chladně přihlíží přepjaté Pařbě bez humoru, jejíž hrdinové připomínají členy sekty natáčející reklamu. V druhé půli se zábava podle očekávání zvrhne a člověk tipuje, co ještě Noé zapojí: rány do břicha těhotné ženy, smrtící výboj nůž, oheň, krev, vyměšování, lynč, zvířecí sex na všechny způsoby. Přičemž děs je působivější spíše ve zvuku než v orgiastických výjevech: Noé rozhodně není prvním ani posledním, kdo aranžuje Dantovo Peklo jako pornografický klip. I když je Climax hodně nepříjemný film, odtrhnout se od něj nedá. Čistě technicky lze ocenit kameru, pestrou typologii aktérů a příznivci techna se mohou k hodnocení připočíst účinnou muziku, byť třeba Rolling Stones by mohli tvůrce za využití motivu Angie žalovat. Otázkou nicméně zůstává, koho chce Climax oslnit. Pokud by hledal upocené alibi ve školometském varování „Milé děti, neberte drogy“, na to už je po osmnáctém roce pozdě. A starší diváci zase dekadentním schválnostem neskáčou na špek tak snadno, přestože jsou právě v módě. (13.04.2020)