Climax

Noé tančí extra hříšný tanec a s jeho pomocí zvládá docela dlouho hypnotizovat a fascinovat. Jenže při stonásobně natažených dialozích už se dostavil pocit, že někdo natahuje mě. A to v tu chvíli ještě nebyla na programu očekávaná salva samoúčelného násilí a otravných machrovinek za doprovodu tolika kamerových veletočů, že jsem se tomu, jak se sveřepý režisér odmítá už takových let pohnout z místa alespoň o píď, musel skoro smát. A vůči podobně vystavěným bobříkům divácké zdatnosti jsem trpělivost už ztratil. (31.10.2018)

Prvých 50 minút nezmyselných tancov a rečí o sexe som nejako pretrpel a následne prišiel celkom napínavý, mierne chaotický nábeh na poriadne psycho zážitky po účinku drogy. S lepším scenárom zameraným na jednotlivé zážitky (nevedomých) užívateľov drog to mohla byť celkom zaujímavá weird jednohubka. Takto ide skôr o pozoruhodný priemer. Kvôli prvým pomerne nudným 50 minutám nemôžem ísť vyššie než na 3 hviezdy. Celé drogové divadlo jednoducho mohlo začať omnoho skôr a príbehy konkrétnych tanečníkov by tak boli určite lepšie zakončené. Škoda, v námete som cítil silný potenciál, spracovanie ale išlo silenou artovou formou, ktorej veľmi nefandím. (07.04.2019)

Velky plus za stopaz, kdyby byl Climax alespon trochu drogove relevantni, mohl by se poustet na skolach misto Katky. Smes kriku a sukani, kde neustale nekdo nekoho taha za ruku. Odnikud nikam. Na druhou stranu, kdyby to byl neci debut natoceny za 14 dni, byla bych z cvicneho prazdneho pozlatka vyrazne nadsenejsi. (24.10.2018)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Mám rád Palahniukové Strašidlá a Climax od Noého je prvým filmom, čo som mal od neho možnosť vidieť, ktorý sa nesnaží byť pseudoumelecký a ide až na kosť významov, ktoré sa snaží ukázať. Deformácia ľudskej mysle a hodnôt, prechádzka peklom, ktoré je moderné a povrchné a skrýva množstvo démonov, ktorý majú tvár človečenstva a hudba je akousi cestou, ktorá sa nás snaží zviesť na tie nesprávne chodníčky. Len stačí sledovať tých čo tancujú. Farba a kamera bez najmenšej chybičky ale to Noé vedel vždy. Bezprostrednosť, surovosť a netlačenie na pílu, hoci je tu množstvo silných scén, robia s Climaxu modernú agitku na úpadok. Bola to super cesta. Lepšia ako nový Trier. Druhý krát si to nepozriem. Ale rezonovať to bude dlho. (26.02.2019)