Kafarnaum

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně. (12.04.2020)

Išiel som do kina na film peknej libanonskej režisérky Nadine Labaki, ktorá ale rozpráva o nepekných veciach, ktoré sa dejú medzi nami, len bohužiaľ, zatvárame pred nimi oči, ksichtíme sa, že sa nás to vôbec netýka, a pritom takýchto osudov sa dá počítať na státisíce, až milióny. Ocitol som sa na Blízkom východe, konkrétne v Libanone. Zain je 12. ročný chlapec. Má mnohopočetnú rodinu, keď ani jeden z rodičov nepracuje, a tak sa o obživu musia starať sami deti, ktoré musia pracovať, aby všetci mali peniaze na stravu. Raz bude mať toto nešťastné chlapča všetkého plné zuby, a utečie, stretáva etiópsku utečenkyňu, mladú ženu Rahil, ktorá má syna Jonasa. Ostane pri nich... _ Capharnaüm je prirovnávaný k 8 oscarovému Milionárovi z chatrče, ktorý je vedľa neho iba takým „chudobným príbuzným” , Labaki ide na koreň veci absolútne nekompromisným spôsobom, ktorý je miestami až neúnosný, čo Boyle nikdy nepraktizuje. Ručná kamera Christophera Aouna podtrháva celkovú surovú atmosféru, čiže máte pocit, že ste priamo v epicentre diania. Strhujúca, mimoriadna a excelentná výpoveď jedného z mnohých slumov na Svete, v akých podmienkach tu žijú ľudia ? To si nedokážem ani predstaviť, nieto ešte tu i jestvovať ! ? Pozrel som si výnimočný snímok, pri ktorom sa mi neustále tlačili slzy, ktoré som nedokázal udržať suché. Silný zážitok ! (27.02.2019)

Tak som film tento únavný a jednotvárny film o ľudskej biede a beznádeji s námahou dopozeral. A teraz čo? Čo sa očakáva od nás? Že pocítime vinu pri pohľade na nekonečnú chudobu, špinu, smrad a násilie vládnuce v časti sveta? Že budeme prispievať na zlepšenie života týchto nešťastníkov i keď je jasné, že bohatstvo sa prerozdeľovaním nezvyšuje? Alebo ich dokonca prijmeme medzi seba a budeme sa s nimi o všetko deliť? Je zaujímavé, že v prírode existujúce samoregulačné mechanizmy u ľudí nefungujú. Ale to je iný problém. Mám hodnotiť film a ten je iba mierne nadpriemerný o čo sa levím podielom pričinil fascinujúci výkon hlavného predstaviteľa. Problémom je, že akýkoľvek úspech filmu absolútne nič nezmení na chode života v zmienenej časti sveta. (23.10.2021)

Další výpověď o tom, jací lidé žijí na Blízkém východě - prý v kolébce naší civilizace. Každopádně se za těch cca 7000 let daleko nepohnuli, tak proč je nevzít k nám a něco je zde nenaučit, o vzdělání přece všichni hrozně usilují. Možná kdyby tam ženy neuměly jen rodit, tak by tam logicky nemuselo být tolik chudých lidí a hlavně dětí. "Zain" to svým rodičům řekl dobře a za svůj herecký (ale díky perfektní autentičnosti možná spíš neherecký) výkon zasluhuje 70%. (23.11.2019)

Asi dvanáctiletý, předčasně dozrálý chlapec jménem Zain se vymezuje proti bezcitnosti svého okolí. Ten kluk úředně vlastně ani neexistuje, spí na špinavé dece na zemi mezitím co rodiče vedle souloží, nikdy nechodil do školy a ani netuší, kolik let mu přesně je. Jeho mentální vyzrálost ale nedokáže akceptovat v čem on a jeho vlastní milovaná sestra vlastně vyrůstají a tak zakročí. Zažaluje své zaostalé, sobecké a slabomyslné rodiče, že jej přivedli na svět. Dále také za to, že přivádějí na svět další potomky, o něž se nedokáží vůbec postarat a také za to, že zavinili tragický konec jeho sestry, nuceně provdané za bohatšího souseda, později znásilněné. Do vsunutých scén soudního přelíčení pak vstupují rozsáhlé scény vyjevující Zainovy osudy vedoucí k jeho uvěznění kvůli vážnému ublížení na zdraví. Spatříme chlapcův útěk z domova i to, jak se láskyplně potlouká ulicemi s malým dítětem policií mezitím zadržené etiopské uprchlice a snaží se o něj všemožnými způsoby postarat. Capernaum zobrazuje svého druhu peklo na zemi; bezvýchodné živoření v chudinských slumech Libanonu doléhající zejména na děti. Kamera s majestátní pozvolností sleduje lidi jak při chůzi zanedbanými uličkami, tak z ptačí perspektivy, která ukazuje lidská mraveniště s plochými střechami budov i s bezpočty provizorních přístřešků. Režisérka výjevy předkládá provzdušněně, bez přikreslení, volí zdánlivě nezaujatý záznam reálií, přičemž ale dosahuje podmanivé, téměř dokumentaristické věrohodnosti, a to i díky výtečnému hereckému ztvárnění. Jedním dechem, tento film by měl vidět každý, aby si uvědomil, že přivádět děti na svět, je v dnešním světě obrovská chyba. Je uplně jedno, jestli dítě přivedete na svět v Libanonu, v Praze nebo v New Yorku, děti budou trpět všude. Dejte tomu ještě pár let a pak si možná na tento film vzpomenete. - "I want to sue my parents. Because I was born." (26.05.2019)