Utop se, nebo plav

Moc se mě líbilo, že příběh je postaven na dospělých chlapech. Paradoxně se mě víc než klíčový spojovací prvek mužského akvabelství líbily více scény jednotlivých mužských akvabel v soukromém životě, tam jsem cítil skutečný život mnoha mužů a akvabelství jsem bral hlavně jako klíčovou záminku k humoru, ale taky ukázku toho, že i loseři potřebují sdílet své pocity s někým dalším (sauna/šatna). Na můj vkus zbytečně protahované a některé scény vyhrocené, těžko bych dokázal nacvičit nějakou sestavu, kdyby mě trenérka neustále jenom nadávala, že jsem sračka, ale jasně vtipný to občas bylo. Příjemný bylo i obsazení mužských postav, hlavní role velké hvězdy fr. kinematografie. Nedivím se, že to ve Francii láme divácké rekordy, ja se v kině na zahajováku FFF cítil fajn, ale znovu není potřeba. (21.11.2018)

Mírně úsměvná nenáročná komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh je taková bazénová variace na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsaná a režírovaná. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat. (08.07.2018)

Film se promítal na mnohých světových filmových festivalech. Vychází z reálných problémů existenčních. Hlavní hrdina sice také nemá práci, je závislý na výdělku manželky a od syna momentálně zoufalého kvůli akné se mu dostává přezíravosti, nicméně nevypadá, že by mu hrozila sociální katastrofa; spíš psychické trauma středního věku. Polyká prášky, ubíjí čas, potřebuje někam patřit; právě z pocitu vykořenění odpoví na inzerát, který hledá nové členy „mužských akvabel“. A tak nalezne společenství různých ztracenců, kteří se v sauně zpovídají ze svých smutků. Někdo nedostal kvůli svému věku bankovní půjčku, jiní mají potíže v zaměstnání, v partnerském vztahu nebo s potomky. Než se všichni představí, vyprávění se neúměrně vleče. Tím více, že navzdory příkladné sestavě francouzských hereckých hvězd, kterým jednoznačně vévodí Mathieu Amalric, působí vlastně všichni takřka stejně, tedy stejně utrápeně, a ve svých výlevech plných stesku jsou tak jednotně civilní, až nezajímaví. Pohled na více nebo méně pupkaté pány v plavkách budí úsměv, i když spíše útrpný, nicméně zas tak originální nápad to není, s podobným prvkem přišel už český film Manžel na hodinu. Ale hlavně to není vyložené komedie. Po většinu času se totiž hrdinové kvůli pocitu chlapského selhání vyloženě utápějí v melancholickém poraženectví a v abstraktních depresích. (14.04.2020)

Po svérázném úvodu jsem čekal zábavu, ale přišlo něco, co bych označil termínem „depresivní komedie“. Lámat se to začalo až v polovině se změnou trenérky. Přihlášením týmu na mistrovství světa vyplněním formuláře na internetu jsme se sice dostali do škatulky sci-fi, což jsem po sociálně pojatém úvodu nečekal, ale proč ne. Nakonec jsem se vlastně i celkem bavil, a ačkoli jsem to nečekal, došlo i na sportovní výkony. Sice mi připadá, že potenciál nápadu byl větší, ale i tak dobrá práce (70%). (24.08.2020)

Francouzi tohle umí - vykřesat z netradičního prostředí zajímavý nápad a udělat z toho fungující komedii. Le grand bain je přitom po většinu času spíše depresivním příběhem lidí, kterým se v životě nepodařilo dosáhnout svých vytoužených cílů. Přes společný zájem v mužském synchronizovaném plavání však jednotlivé postavy nachází svůj malý kousek štěstí a film díky tomu dostává komediální rovinu, která místy opravdu stojí za to. (31.12.2018)