Žena na válečné stezce

Islandský závan do stereotypní mainstreamové filmařiny, kterému se obdivuhodně daří skloubit potřeby klasických vypravěčských postupů a islandského národního folklóru, přičemž dokáže jednak strhnout zajímavým příběhem jednotlivce v boji proti větrným mlýnům, jednak oslovit přesahujícími myšlenkami z ranku Greenpeace. Možná, že kdybych byl více obeznámen s tamní kulturou, neměl bych k tomu filmu žádné výhrady, ale takhle mi už po chvíli začala vadit ta ohromně protlačovaná sebeuvědomělost, která možná znásobovala zvláštní mystickou auru v počínání hlavní postavy, ale její osudovost a morální připodobnění zároveň poněkud shazovala. Každopádně jsem zvědav, jestli mi takhle svěží a originálně pojatý koncept dá napodruhé více, nebo se jeho účinek naopak oslabí… (07.03.2019)

Západ žije v blouznivém snu ekonelogismu a někteří jeho největší šílenci to s heslem "Greta Aghbar" dotáhnou tak daleko, že si podřezávají větev sami pod sebou, ani o tom chuděrky neví. Nosí boty vyrobené v číně a bojují proti globalismu, jí bifteky a brojí proti týrání zvířat, používají igelitové pytlíky a brojí proti celoplanetárnímu odpadu. To je případ této ženy. Ta nebožačka sice používá mobily, televize, auta, elektřinu a výdobytky civilizace a technického pokroku, ale místo vděku napadá původce jejího blahobytu a luxusu, odstřeluje elektrickou síť. A aby toho nebylo málo, ve své bohorovnosti chce pomáhat a chránit nebohou, v zaostalém východě osiřelou holčičku, která nečeká na nic jiného než to, aby tato žena ukázala světu, jak je úžasná, dokonalá a bohatá a jak chce pomáhat a chránit, třeba i s pomocí semtexu. Kdyby aspoň ta chuděrka na konci filmu skončila po právu ve vězení - ne, film končí happyendem, jak se na každý zápaďácký výtvor patří. I kdyby čert na krvavé madle jezdil... (12.08.2019)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)

Tí, ktorí tu píšu o nejakej manipulatívnej hipsterskej zelenej agitke, zrejme nikdy nepočuli príbeh o istej Sigríður Tómasdóttir. Tá už v roku 1907 zabránila priemyselníkom, aby postavili vodnú elektráreň na rieke Hvítá a zachránila tak vodopád Gullfoss pred istým zánikom. Kto niekedy naživo videl Gullfoss, vie, že to stálo za to. Sigríður je považovaná za prvú ekologickú aktivistku v dejinách a jej príbeh je dôkazom, že aj čin jednotlivca niekedy zohráva kľúčovú rolu. Film o jednej novodobej ekoteroristke ma zo začiatku nejako nebavil a hlavne vsuvky s dychovou kapelou nezapôsobili asi tak, ako autor zamýšľal. Postupom času sa to však zlepšovalo až do grandiózneho finále, takže môžem len odporúčať. (27.01.2020)