Žena na válečné stezce

Muzikanti napoprvé vtipní, napodruhé nudní, napotřetí až napotřicáté trapní. Příběh ze začátku zajímavý, maximálně od půlky otravný, protože, ač samozřejmě nesouhlasím s rozmrdáváním Planety, takovéhle debilní fanatiky fakt rád nemám. Dohromady tedy velké zklamání a dojem hippies vegan hipster ubohosti. 40% (28.05.2019)

Když jsem dostal z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě e-mail tohoto znění: "ŽENA NA VÁLEČNÉ STEZCE. Nebude chybět ani úvodní komentář komentář Miloše Zabloudila. Je lepší metodou záchrany světa sabotáž stožárů vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná „zenová teroristka“ ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona. Tak nezapomeňte 22. února 2019 v 19:30h.", příliš jsem neváhal. Kolik je panu Zabloudilovi let, když už koncem šedesátých let vedl filmový klub ve Žďáře? (Chodili jsme do něj jako žáci SPŠS.) Určitě přes sedmdesátl, přesto vypadal jako kdysi. Co včera povídal byly spíš obecné informace - třeba, že Halldóra Geirharðsdóttirová prohlásila, že měla dojem, že režisér Erlingsson usiluje o její život, což bylo z filmu patrné. Ale ani já nebudu rozplétat uzel, z kterého vylézá příliš mnoho konců provazu. A na dotaz, jaká metoda je lepší (viz úvod), bych jen řekl: ani jedna z obou (i když obě vyžadují značné fyzické nasazení). Co mě však na filmu mimořádně zaujalo, bylo začlenění hudby (skvělé na jedné i druhé straně a dohromady kupodivu též; přestože dáma vlevo ode mě se tomu neustále hihňala a nejvíc, když si muzikant zapálil cigaretu). Pokud je hudba všechno, pak také muzikanti musí být všude. Ale možná i vám připadá, že když jdete podzimní krajinou a zpíváte si třeba "Summer's almost gone", vidíte Jima Morrisona sedět na mezi a ostatní Doors procházet mezi křovím. (23.02.2019)

Navenek spořádaná padesátnice, učitelka stojící v čele místního sboru, tajně vede ještě druhý život „zenové teroristky“. Stojí před dilematem, co bude pro záchranu světa lepší: jestli sabotáž věží vysokého napětí, nebo adopce ukrajinského sirotka. Komedie o tvrdé bojovnici proti průmyslovým koncernům ničícím krajinu získala hlavní cenu sekce Týden kritiků na festivalu v Cannes 2018, cenu Lux od Evropského parlamentu pro nejlepší film roku 2018 a její hlavní aktérka Halldóra Geirhardsdóttir, známá již z předešlého režisérova titulu či ze seriálu V pasti, byla nominovaná na nejlepší evropskou herečku. Skoro se chce říci akční herečku. Protože Geirhardsdóttir má své nejsilnější okamžiky v bezmála bondovské akci, kdy se groteskně maskuje, odhodlaně leze po střechách, operuje s lukem a šípy opatřenými lanem či s řezným kotoučem, kryje se před vrtulníkem pod drny i mezi ovcemi, brodí se ledovou řekou pronásledovaná psí smečkou – načež se usměvavě postaví před svůj pěvecký sbor a zavelí k „jarní písni pro zahřátí duše“. Scénář, na němž se vedle režiséra podílel Ólafur Egilsson, jí nepokrytě fandí, přestože v jejím spravedlivém fanatismu nechává zaznít jak sobectví, tak stihomam ze sledování; mobil třeba uklízí zásadně do ledničky. Trochu připomíná hrdinku díla Agnieszky Hollandové Přes kosti mrtvých, i když je navenek méně výstřední, zato však doslovnější po stránce agitace. Na řadu přijdou vláda, expandující čínská firma, veřejné mínění vinící sabotérku rozvoje domácího průmyslu z hrozícího zdražování, televizní záběry živelních pohrom i detaily adopce ukrajinské holčičky, která ve válce ztratila celou rodinu. Mimo to Ženu na válečné stezce vlastně nelze považovat za komedii, přestože zábavně hravou, leč postupně únavnou funkci tu plní folklorní kapela zjevující se podél hrdinčiny pouti. Spíše by se dalo mluvit o sluníčkářské satiře, do níž zapadají ohkaté symboly: jak policii podezřelý samotářský cizinec objevující dosud nedotčené přírodní krásy ostrova, tak hrdinčina sestra mířící právě za meditačním sebepoznáním do Indie. Geirhardsdóttir si zahrála obě sestry, avšak v dvojroli neobjevila výraznější odlišnosti jejich podob ani povah, což je škoda. Neboť právě mezi osamělými ženami se ve finále rozhoduje, co je v životě opravdu podstatné. A příliš se nabízí zhmotnění hesla, že kdo zachrání jednoho člověka, spasí celý svět. Zkrátka Žena na válečné stezce ztrácí sílu všude tam, kde se uchyluje ke slovům, tezím, k abstraktním polemikám. A třebaže závěrečný zvrat přináší chytrou přesmyčku, obsahuje rovněž příliš okaté sdělení. Ale na druhé straně filmu sluší nádherné tiché obrazy, které se nikde jinde pořídit nedají. Mystický Island má tu výhodu, že pokaždé uhraje pár bodů navíc. (18.04.2020)

Hlavná hrdinka, učiteľka hudby a dirigentka zboru spevákov, sa s tým vo voľnom čase nesere. Uskutočňuje starostlivo pripravené sabotáže a skraty elektrického vedenia, dávajúceho energiu spoločnostiam, ktoré masívne drancujú nerastné bohatstvo a prírodu Islandu. Jasné, že ide z pohľadu vládnej moci o závažné trestné činy, ktoré je potrebné stíhať a ich páchateľov čo najskôr účinne eliminovať. Aby biznis mohol nehatene pokračovať ďalej, podporený masívnymi čínskymi a americkými peniazmi. Zúfalá bojovníčka preto píše manifest, kde upozorňuje na existenciu nepísaného práva, ktoré dáva človeku možnosti vykonávať sabotáž extrémne agresívnych korporácií akýmkoľvek spôsobom, tak aby sa eliminoval ich vplyv na čo najnižšiu úroveň. Popritom ale hrdinka rieši vlastné nenaplnené materstvo formou  adopcie osirelého dievčatka z Ukrajiny. Rieši aj vzťah k vlastnej sestre, ktorá sa pridala k astrálnym ezopičovým spoločenstvám jógy, ašrámu, hľadania vlastných čakier v spleti splývavých farebných batikovaných rób a kamenných náramkov. A rieši aj vzťah k svojmu "možno" strýkovi, ktorý toho veľa nenakecá, ale pomôže jej, vždy keď je to potrebné. Umelá a trochu navyše je línia o všadeprítomných muzikantoch, či už kapely z Islandu alebo krojovaných speváčok z Ukrajiny. Inak fajn. (21.06.2021)

Kapela v poli je podobně surrealistická jako Kusturicovy nápady. Hudba je často dominantní v klíčových scénách, přitom nezastiňuje fabuli. Tento film má naprosto fantastický zvuk, není to jen hudba, ale všechny ruchy, které v jedné dokonalé kompozici tvoří unikátní popředí filmu, ano, říci, že tvoří pozadí, by bylo nejen urážlivé, ale i neadekvátní. Například, když jde nervózní Halla na letiště, tlukot jejího srdce a kulisa hlučící haly spolu tvoří v návalech jejího mdlobného stavu zcela kompatní celek. Nejsem příznivkyní ekoteroristů, ale Halle jsem celou dobu fandila. Možná i proto, že ten černočerný severský humor miluju a zde ho bylo požehnaně. Na scénu s mrtvou ovcí hned tak nezapomenu. Za ten smrad, který byl cítit až sem, přihodím půl hvězdičky. (16.08.2020)