Žena na válečné stezce

Je lepší metodou záchrany světa sabotáž věží vysokého napětí, nebo adoptování ukrajinského sirotka? Tuto otázku řeší svérázná "zenová teroristka" ve šťavnatém, ironickém, nádherně nasnímaném a lahodně nazvučeném filmu Benedikta Erlingssona, který se podobně jako v O koních a lidech zabývá laskavými črtami islandské svéhlavosti. Zjevování kapely, která doprovází dění ironickým soundtrackem, připomene filmy Roye Anderssona, ale Woman at War je spíš čistá žánrovka ve stylu "gentle nordic weirdness", kterou si lze skvěle užít. (17.05.2018)

Heligon, bubon a harmonika, tri hudobne nástroje, ktoré formou "bizarných" podmazov sprevádzali Hallu poča celého filmu. Zaujímavý a pekný scenaristicko-režiný počin. Film o svojskom "riešení" ekologických problémov v Islande, ktoré vďaka propagandy vlády, lebo "nikto nechce žiť v rašelinových chatrčiach" nenašiel pozitívnu odozvu u bežných občanov Islandu. Herečka podala veľmi dobrý výkon. Island je krásna krajina, bolo to vidieť aj vo filme. Dúfam, že tí čínania sa tam neusadili. (17.11.2019)

S úsměvem o vážných věcech. Absurdní humor sice do značné míry utvářejí trojice islandských muzikantů a ukrajinských vokalistek, ale i jejich přítomnost v obrazech je celkem originální. Halldóra Geirharðsdóttir v hlavní dvojroli je ovšem naprosto suverénní, na čemž také většina filmu stojí. Nadnárodním korporacím i politikům je příroda ukradená zřejmě kdekoliv na světě. Upozorňovat na to má stále smysl. (12.04.2019)

Klasické severské podanie drámy o žene, ktorá sa rozhodla bojovať s mocnými. Zaujímavý bol aj hudobný motív, ktorý pekne spojil škandinávsku krásu s východoslovanským folklórom. Navyše eko motív dejovej linky bol umne zladený s miernou absurditou, pár scénok v tomto smere bolo vážne parádnych. U mňa spokojnosť, slušný nadpriemer. 80/100 (30.09.2019)

No... Takhle, ono to není špatné, po filmařské stránce se mi to líbilo hodně, včetně toho zajímavého nápadu účinkování muzikantů přímo ve filmu. Taky mě mile překvapilo, že ačkoli filmy o aktivistech rád zrovna nemám, jelikož v nich vždycky má hlavní roli nějaký naprostý fanatik, tady je hlavní hrdinka celkem sympatická a ačkoli jsem čekal u její postavy nějakou psychologii, tu její lásku pro krajinu v tom člověk vidí a díky tomu jsem s ní dokázal aspoň částečně soucítit. Horší ale je, že to celé je natočené a vedené strašně strojeně a uměle - nebo aspoň já měl ten pocit. Ať už v tom má roli slabá práce s postavami, nefunkční symboly v obrazech (třeba ten obraz Gandhího nebo maska Nelsona Mandely mi v tom přišli jako přidané strašně na sílu, aby režisér o dost víc vyjádřil něco, co je dost zjevné i bez toho), občas hapruje i to, jak moc to chce být vážné a jak moc to chce být poklidné a vtipné a co je úplně nejhorší, spíš mi celý ten film přišel jako umělý konstrukt, než aby v tom byly opravdové emoce. Nemůžu si pomoct, ale prostě jsem tomu nevěřil. Určitě jsem to rád viděl, některé scény jsou super, islandská krajina je taky hezká (o čemž už jsem přesvědčil u jiných, většinou taky islandských, filmů) ale vyšší hodnocení tomu dát fakt nemůžu. Slabé 3* (02.07.2021)