Kapitola 12: Infiltrace (S02E04)

Nečekaně vtipná úvodní scéna otevírá chytrou referenční hru s Novou nadějí i legends. Čím víc času spolu Mando a Dítě tráví, tím blíž mají k deadpan rodince. // The Siege zužitkuje, jak dosavadní epizody prozkoumávaly svět, když dohromady svede hrdiny z první série a pošle je na parafrázi čtvrté epizody původní trilogie. A opravdu, přepadení tajné imperiální základny není jen plné kompozičních pomrknutí na předlohu (skrývání se před Stormtroopery, terminál v nebezpečné výšce bez zábradlí, honička s Tie Fightery i přílet Razor Crest / Milénium Falcon), ale především si bere její dechberoucí tempo. Sabotáž je to vážně nádherná a ještě k tomu dokazuje, nakolik může být inspirace původní trilogií promyšlená a rozhodně ne samoúčelná. V samotném závěru totiž dostaneme velmi nečekanou variaci dosavadního vyprávění - nadvakrát opouštíme Manda. Epilogický odlet za Gideonem je relativně standardním cliffhangerem, ale finále sabotáže už pro seriál tak typické není. Prakticky celý závěr epizody totiž opouštíme hlavní postavu a rozsahem vědění se navážeme na Caru a honičku se speedery a Tie Fightery. Mando totiž odletí pro Dítě. Vzniká tak elipsa vytvářející zvědavost (kam letěl?), očekávání (kdy se vrátí?) a napětí (stihne se vrátit?). Vlastně jde o převrácení několika scén v závěru Nové naděje, kdy zmizel Han Solo a divák čekal, zda a kdy se zapojí do závěrečného boje. // Jednotlivé zastávky za globálním cílem nejsou jednotvárné i proto, že se variuje jejich přístup - střídá se plán (Marshal), improvizace (Passenger), plán (Heiress) a improvizace (Siege). A taky nemáme úplně kladné hrdiny, aby čtvrtý díl Mandaloriana nepřipomínal čtvrtou epizodu až moc. Všimněte si, ze ačkoliv je Han scoundrel, je veskrze kladný a stejně tak Luke, Leia a Obi Wan. Přičemž Greef a Cara jsou o poznání ambivalentnější. Nejvýrazněji se jejich povaha projevuje v chování k Mythrolovi, který je Cargovi dlužen, a proto se stává postradatelnou loutkou. A úplně na závěr, celá epizoda důkladně problematizuje konec Nové naděje a především Návratu Jediho. Jedno - jakkoliv náročné - vítězství prostě nepřítele nezničí. Výbuch Hvězdy smrti se stává ideologickým gestem, které restrukturalizuje politickou sféru galaxie v centru, v místech, kde společnost podléhá pevným normám. Formálně tak Nová republika nahradí Galaktické impérium, jenže v místech jako je Outer Rim se nic nemění. Dichotomie republika x totalita je nezničitelná, variuje se jen rozložení sil. // Na chvilku se zastavíme ve škole, kde - na pozadí hlavní linky - přednáší droid o historii. Jasně, jde o drobnosti, ale ilustrující, v jakém vztahu je vlastně Mandalorian k původnímu fikčnímu makrosvětu. Zmíní se totiž dvě hyperspace stezky Hydian Way a Corellian Run. Pokud se nepletu, ta první už padla v Clone Wars, ale druhá byla dosud mimo ústřední kánon, takže se drobnou zmínkou znovu-ustavuje jako existující trasa. Proč by měla tahle blbost někoho zajímat? No, i pašerácká trasa Kessel Run začínala jako encyklopedické heslo zmíněné v Nové naději a postupně se mytizovalo, až přišel Solo a na základě dvou slov (zatěžkaných silnou, ale nekonkrétní historií) vytvořil vynikajícíd akční scénu. Třeba se něčeho podobného dočká i Hydian Way. (22.12.2020) (méně) (více)

Mandalorian: Chapter 12- Opravdu se nechci opakovat jako kolovrátek a působit jako člověk s nekritickýma očima, který neuzná, že svět Star Wars vždycky nedodá ten nejlepší materiál (viz. čerstvý Lego Star Wars Holiday Special). Jenomže jaký jiný pocit člověk může mít z dosavadní 2. série Mandaloriana než ten, že jde o totálně vrcholnou tvorbu, která definitivně ukazuje, že Star Wars na malé obrazovce rozhodně nebyl ten nejhorší nápad světa. Zvláště když na tom dělají lidé, kteří prostě a jednoduše očividně umí, předvádějí vrcholnou ukázku seriálové produkce a především je na nich vidět, že mají svět Star Wars skutečně rádi! 12. díl seriálu režíroval Carl Weathers, který v seriálu ztvárňuje postavu Greefa Kargy. Už předtím měl Weathers zkušenost s režií pár epizod jistých seriálů, vůbec poprvé se ale chopil tak velmi náročné produkce a přesto natočil dosud dost možná jednu z nejlepších epizod! 12 epizoda Mandaloriana je vše, rozhodně ale ne pouhou výplní. Vrací se známé postavy Cara Dune a Greef Karga a upřímně mi ty postavy opravdu začínali chybět. Obě postavy se dočkají hrubšího prokreslení a především se předvádějí v tom nejlepším možném světle, překvapivě to ale platí především o Kargovi na kterého touto epizodou dostanete zcela nový pohled. Celá série je protkaná akcí, akcí a zase akcí. Napříč celou epizodu se tu předvádějí scény, které jakoby vypadli z toho největšího blockbusteru, který v klasické době bourá kina. Střílí se přitom stormtroopeři, bouchají u toho TIE Fightery a Mando se opět předvádí v akci s jetpackem. Už slyším, že samotná akce přece člověku nemůže stačit a že to není jenom o není. Jenomže není, to je právě ono! 12. epizoda Mandaloriana opět předvádí, že i když se na během prvních pár epizod nemuselo zdát a většina epizod působí spíše jako side questy, čím dál tím více se ukazuje, že je vše bravurně propojené a časem bude tohle propojení pravděpodobně čím dál tím více výraznější. Dá se na tuhle epizodu nadávat, že je vyplní předtím než by v následující epizodě mělo dojít k zásadnímu setkání s jednou důležitou a dlouho očekávanou postavou ze světa Star Wars, akorát, že to tak ale vůbec není! Dostáváme konečně náznak toho po čem Impérium touží, opět se nečekaně vrací postavy, jejichž návrat byste jen tak nečekali a přesto jste rádi, že je vidíte a především to celé má skutečně váhu, že se tu bojuje o něco hodně zásadního. A to je prostě úžasné. Tahle epizoda opět předvádí, že má seriál neskutečné vizuální kouzlo a fakt, že vypadá tak velkolepě tomu skutečně přidává pocit, že koukáte na něco zásadního co boří klasické představy o seriálovém zážitku. A na konci do toho opět dorazí Giancarlo Esposito, aby si ukradl celý svůj one moment epizody pro sebe a dal dost jednoznačně najevo, že nás od jeho Moffa Gideona ještě čekají velké věci. Mandalorian II prostě zatím 1. sérii vyloženě překonává a mám velké naděje v tom, že další díly neklesnou na mysli. Carl Weathers se nicméně jako režisér může pochlubit jednou z nejlepších epizod seriálu, která od úvodní sekvence s Carou Dune po závěrečnou naháněčku předvádí vrcholnou záležitost. A i když je zde Baby Yoda vyloženě uklizen na vedlejší kolej, své momenty si pořád dokáže ukradnout pro sebe a zůstává tím nejroztomilejším McGuffinem všech dob. Tak snad mu to vydrží i pro příště.......... (20.11.2020) (méně) (více)