47 metrů

Budeme-li se bavit o tom kovovém zařízení s příkrmy, které spustila posádka lodi do moře, nezbývá nic jiného, než zalitovat, že jim to žralok nesežral i s navijákem.. Sestry, co si musí něco dokázat, neztrácejí kyslík zbytečnými řečmi, když ten začne docházet (což nám ukazuje digitální měřák), tak to musí ještě publiku sdělit, aby v tom měli všichni jasno a technických aspektů potápění se to drží tak striktně, že jsem jen čekal, kdy se z magické hlubiny vynoří delfín s Jacquesem Mayolem a dají skrze svá ústa těm dvěma vzduch z vlastních dýchacích orgánů. Ano, je to chvílemi napínavé (tomandandy) a žraločí nenažranost částečně vysvětlí závěrečná scénáristická finta, ale na rozdíl od realistického The Reef v tom většinu času vidím jen přihlouplé plácání na dně nádrže plné brokolice.. Scházel mi epilog, kdy by Stuart Lise sdělil, že to nemyslel vážně, když jí řekl, že je nudná, ale stejně se s ní rozejde, protože má velký zadek.. (21.03.2018)

Místy dobré, místy horší. Vizuálně průměrné, herecky nevýrazné (protože mají na sobě celý film masky a zvuk pod vodou je dodabovaný) a scénáristicky ploché, mdlé a nepromyšlené. Většinu času pod vodou tvůrci přešlapujou na místě, jakoby nevěděli, jak zaujmout a jak v příběhu pokračovat. Plusové body za zajímavý konec, ale jinak jsem ve výsledku spíše zklamaný... (07.06.2020)

Aby dokázala příteli, který ji aktuálně pustil k vodě, že není nudná, zřejmě nestačí, aby se v neoprenu vyblejskla s dvěma mexickými kořeny, děvče se rovnou v pofidérní kleci ponoří pod hladinu oceánu, do kterého zmiňovaní hošani právě vylili návnadu pro velkého bílého žraloka. A samozřejmě se leccos zvrtne. Což platí i pro některé ne zrovna svěží nápady. A několik logických lapsů. Přesto z téhle zdánlivě bezvýchodné situace doklopýtáme do finále docela se ctí, navíc druhou polovinu příjemně dietní stopáže okoření několik slušných záběrů na hlodajícího zabijáka, který se naneštěstí nechová jako intelektuál, ale jako „normální“ predátor, a jedna (ač trochu předvídatelná) scénáristická finta. Ve výsledku slušná jednohubka. (20.04.2018)

Myslel som si, že žraločí atak je v rámci natural hororu už vytuchnutá téma, ktorá ma nemá čím prekvapiť, no mýlil som sa... Pri sledovaní britského 47 Meters Down som opäť zažil pocity mrazenia, napätia a úzkosti podobné tým, aké som mal svojho času počas kino projekcie dnes už legendárnych Spielbergových Čeľustí. Keď si prezerám režijnú filmografiu Johannesa Robertsa, musím uznať, že tento ortodoxne hororový filmár mi hrá do noty ako málokto a na jeho tvorbu v najbližšej budúcnosti určite zameriam pozornosť. (18.10.2017)

Co si budeme povídat, o kvalitě snímku rozhodla hned první scéna, ve které se mrštná blondýna mocnými tempy blíží k hladině, aby se vzápětí ukázalo, že jde o bazén, v němž jí voda sahá po kyčle. Jaká skvělá práce s perspektivou! Následný děj byl dost předvídatelný, pokud se dvě Američanky nechají spustit ve zrezivělé kleci mezi dravé paryby, automaticky předpokládám, že jedna už rodnou hroudu nespatří. Obě mi navíc byly tak velmi sympatické, že mě jejich pobyt mezi mřížemi nechával naprosto chladným, ale ty neustálé výkřiky mi kazily podřimování. Závěr přece jen trochu rozčeřil hladinu, ale horor jsem v tomto snímku opravdu nenašel. (19.04.2018)