Mulholland Drive

Velká lekce z vnímání, to je Lynchův Mulholland Drive. Stejně tak velká lekce z moci vyprávěče. Nad fikčním světem, jeho obyvateli, ale i nad těmi, kteří se ho snáží rozkódovat. V první části filmu láká režisér do pasti tradičního narativního vnímání, do svěrací kazajky jednot času, děje a postav. Odvíjí před divákem zdánlivě jednoznačnou thrillerovou zápletku o ženě, která ztratla paměť během automobilové nehody a s pomocí začínající hollywoodské herečky Betty se snaží hledat indicie. Nalézá tři materiální konstanty, která záhy zůstanou jedinými konstantami v chaotickém víření snu i reality – dům číslo 17, modrý klíč a 25 000 dolarů. Následující zemětřesení, které zničí divákem pečlivě budovanou a rekonstruovanou zápletku je typicky lynchovské. Postavy změní jména, děj souvislosti a čas se stane relativním... A v rukou zůstává klíč, který divákovi nic neodmyká, dům číslo 17, jehož obyvatelka je nám známá a přece neznámá, a 25 000 dolarů, jejichž určení tušíme, ale nedostává se nám pro to opory. Co je skutečné a co je horečným sněním? Jak zapadají do fabule filmu podivné a zneklidňující epizody, které Lynch jakoby asociativně vkládá do toku vyprávění? Co je vlastně Mulholland Drive? Odpověď neznám. Je to klasická mentální časovaná bomba, která vás zmate, naštve, ale vlastně nemyslíte na nic jiného. Lynch vytvořil znepokojivý labyrint, ve kterém zrcadla tříští klasickou narativní strukturu, ve kterém se pitoreskně odráží pokrytecký a prázdný svět Hollywoodu (mistrovská scéna s oživování nesmyslného a prázdného textu na castingu), ve které se divák nutně ztratí, pokud vnímá naučeně – materiálně, kauzálně. Labyrintem s geniálním a takřka schizofrenickým hereckým výkonem Naomi Watts... Lynch je velkým mágem snů, náznaků a hádanek. Kapelníkem, který tvoří iluze nástrojů, aby vzápětí odhalil, že vše pouští jen z pásky – falešné, umělé... matoucí. Nedám body, dokud film neuvidím podruhé, potřetí... přiznám se bez mučení, že vlastně nevím, jestli jaký film jsem viděl. Po formální stránce bezesporu mistrovský (zvuk, střih, kamera, hudba a celková atmosféra z nich plynoucí je mrazivá, temná, uhrančivá...), ale po stránce jeho vnitřku jsem stále příliš vzdálen jeho jádra, než abych vynášel soudy. (30.07.2004)

Na první pohled vypadá David Lynch neškodně. Ovšem už několik dekád nám přináší podivně šílené noční můry, které se nebojí diváka zneklidnit. Nikdo neví, kdy končí sen a kdy začíná skutečnost. Pojďme luštit, protože Lynch stvořil další surrealistický kus, který je nekompromisně svobodný a děsivě svůj. Skvěle zahrané (tehdy nepříliš známá Naomi Watts předkládá své kvality) i zrežírované. V mých po projekci silně unavených a docela zmatených očích nejlepší a rozhodně jeden ze snesitelnějších kousků mistra provokatéra. (22.10.2006)

Dosti psychologický film i na moje poměry. Atmosféra je naprosto skvělá to se nedá Lynchovi upřít, že on tu atmosféru umí. Možná mi nesedl Lynchuv styl vyprávění filmu nebo nejsem na tyto filmy stavěný, ale ten příběh mi moc nesedl. Jako plno lidí jsem z příběhu nepochopil ani zbla, ale přesto se na něj docela dobře koukalo. Kromě atmosféry bych chtěl ještě vyzdvihnout Naomi Watts a Lauru Harring, které hráli ve filmu nádherně, ale to je tak vše. (26.07.2006)

Těžko stravitelná, ovšem o to přitažlivější podívaná. Pokud chcete zažít něco jedinečného, co se vymyká jakékoliv realitě a překračuje hranice lidského chápání, rozumu i fyzikálních zákonů a nechcete zrovna užívat omamné látky - dopřejte si tento snímek. Nebudete litovat, protože David Lynch je ve skvělé formě, opět nutí přemýšlet a je jen na vás, co si z Mulholland Drive vezmete. Jeden z nejděsivějších filmů co znám, s až nepříjemnou atmosférou, která přivodí permanentní mrazení v zádech. Ticho. (10.03.2014)

Spolu s Lost Highway určite najzásadnejšie dielo Lynchovej tvorby, ktoré presne definuje štýl, ktorým sa natrvalo zapísal do sveta filmu. Zápletka síce na prvý pohľad možno nepôsobí až tak zaujímavo a plno scén tu akoby nezapadá, ale neustále cítiť, že je za tým niečo viac, nájde sa aj niekoľko hororových prvkov a hlavne to má neuveriteľne podmanivú atmosféru, vďaka čomu ma to vtiahlo a už nepustilo. Navyše aj tie relatívne najmenej dôležité scény sú perfektne natočené a zahrané, takže ani pri tejto takmer dva a pol hodinovej dĺžke som sa vôbec nedokázal nudiť. Jedine ma tu trochu prekvapilo, že na rozdiel od spomínaného Lost Highway, ktorý ma zmiatol prakticky okamžite sa Mulholland Drive väčšinu času tvári celkom prehľadne, ale zdanie predsa len klame a v tej záverečnej polhodine je to ten pravý Lynch, ktorý ukáže, že nič nie je také, ako vyzerá a toto ma už dokonalo zmiatlo. Inak hlavné duo Naomi Watts a Laura Harring mi tu sedeli nadmieru dobre, len by to chcelo lepšie vedľajšie postavy, z nich ma vlastne bavil len mladý režisér. Takže síce plné hodnotenie nedávam, ale aj tak považujem oba tieto filmy za výnimočné a kultové záležitosti, ktoré by si žiadny filmový fanúšik nemal nechať ujsť. 79% (21.08.2016)