Králíček Jojo

To čo malo byť? Nech mi nikto nehovorí, že nemám zmysel pre humor, alebo že som neporozumel tomu, čo tým chcel autor povedať. Tu totiž nie je o čom. Nevkusné, trápne a plné gýču a lepkavého konzumu. To celé skrížené so zúfalým pokusom o stvárnenie nezmyselnosti vojny, holokaustu a ďalších holywúdsky extrémne dobre cuckavých tém, nad ktorými musia všetci producenti zamľaskať ako prasa po pive. A to všetko sa snažilo o akúsi paródiu či humor, ktorý vyznieval dosť čudne, ba priam až odpudivo. Na hranici odpadu. 30/100 (23.04.2020)

Zbytečná rozjuchanost, film chvilkama působí skoro tak bláznivě jako staré němé komedie, což jeho dramatičnosti dodává na křečovitosti. Bláznivost v tomto případě neznamená hravost jako třeba u Život je krásný, spíš je tu taková nepatřičná (trapná, už jsem jen čekala, zda se objeví Američany tak oblíbené prdění a vrážení do skla) a postava Adolfa je úplně navíc. Vtipné to není, kvůli snaze o dětinský humor to není ani smutné. Ale pozadí příběhu o klukovi, co se vypořádává s tím, co si chce myslet a co mu vštěpují dospělí, aby si myslel, má něco do sebe, a stejně tak i naše česká podloubí. (21.04.2020)

Waititiho autorské motivy dospívání, problematických vzorů a snahy napasovat se do společenské role, která člověku vůbec nesedí, zde dosáhly levelu naprosté vypravěčské geniality a filmařské bravury. Film o nacismu a xenofobii, ale i lásce a hrdinech, který je současně hurónsky vtipný, drásavě devastující, ale i plný naděje. Protože často ten největší nepřítel číhá v zrcadle a stačí jen sebrat sílu se mu postavit, i když to může být sakra těžké. Králíček Jojo je čirá filmová dokonalost na všech úrovních a složkách, neposlední v řadě také v castingu. Vedle skvostně vedeného Romana Griffina Davise a "baby Nicka Frosta" Archieho Yatese tu v každé své scéně září Sam Rockwell a Scarlett Johansson podává životní výkon v jedné z nejlépe napsaných ženských figur všech dob. Film roku, jak toho uplynulého, tak bezesporu i toho právě započatého. --- Podrobněji v recenzi a následné debatě pro Reflexe: Film rádia Vltava. (01.01.2020)

Pro mě osobně byl Králíček Jojo dlouho očekávaný film. Navíc od režiséra, kterému jsem za poslední léta sežral všechno i s navijákem a nepřeju mu už nic jiného, než štěstí. K tomu všemu si filmování vybral u nás v republice a ještě k tomu jej nominovali na Oskary coby nejlepší film. Chápu, že to má hodně těžké a výsledné sošky se asi nedočká, nicméně pořád by to byla hodně pěkná reklama pro naší malou zemičku, co si budeme povídat. Válečná satira je prostě téma, které vidět je a když se natočí dobře, tak se na ní snadno nezapomíná. A Taika Waititi to zvládl se ctí, i když jsem čekal možná trošku více humoru. Chvíli jsem si totiž říkal, co je satira a co je představivost samotného Joja, kterého Roman Griffin Davis hraje takřka dokonale. Ono vlastně celkově vedení herců je něco, s čím Taika problém rozhodně nemá. A jeho vedení sebe samého coby Hitlera je rozhodně to nejvtipnější na celém filmu. Ve druhé půli ale počítejte s vážnějšími scénami, které dají najevo, že i když Jojo fašisty vnímá tak, jak vnímá, pořád je období války a to není úplně sranda. Vydařená satira, ale více humoru by jí slušelo více. Pořád má ale jeden unikát a to asi nejsympatičtějšího nácka – Sama Rockwella. Dlouho jsem ve filmech neviděl tak dobře napsanou postavu. (30.01.2020)

Desetiletý Jojo a jeho imaginární kamarád Adolf by udělali pro Německo všechno. Jenže když malý hrdina zjistí, že jeho maminka doma schovává židovskou dívku, všechno se změní. Taika Waititi natočil vizuálně hodně nápaditý film, ve kterém se střídají dojemné a drsné momenty s humornými a Scarlett Johansson se Samem Rockwellem tu předvádí jedny z nejlepších hereckých výkonů svých kariér. (18.02.2020)