Bestie musí zemřít

Když Vám někdo zabije dítě, nemůže se nikdo divit, že.... Tento argentinský snímek má hodně silný příběh a i velmi silné zpracování (viz zejména scéna s halucinacemi po objevení mrtvého dítěte). Zaujalo mě, že v centru příběhu jsou vlastně dvě děti. Zabitý syn hlavní postavy filmu (spisovatel a autor kriminálních románů Felix Lanea) a nevlastní syn onoho hrubiána, který při autonehodě zabil dotyčné dítě. To sbližování Felixe s tímto chlapcem má své  kouzlo a jejich závěrečná scéna, když se oba loučí, i značnou hloubku. Bezesporu zaujme kamera, která zvláště v některým momentech dokáže vykouzlit velmi zajímavé záběry (viz třeba scény z plavby). A podtrhnout musím též některé dvojsmysly ve scénách (střílení „krys“ nebo kostka cukru potopená v kávě), které jsou použity jako jakási paralela k danému příběhu. (12.06.2024)

Láska k dítěti je zřejmě tím nejsilnějším citem, který na světě existuje. Smrt dítěte je pak asi tou největší bolestí, kterou si člověk může protrpět. A touha po spravedlnosti zase může být jednou z nejsilnějších tužeb u člověka, který přišel o vše... Film se mi zpočátku jevil ne příliš přehledným, ale to se naštěstí velmi brzy změnilo a já se zvědavostí odkrýval příběh, který mě postupně dovedl k pochopení. Mnoho postav, mnoho nenávisti k jednomu člověku, až příliš chladné prostředí. Oběti nebo vrazi? Strhující a ve všech směrech silná story mě uhranula a neustále překvapovala až do samého konce, po němž zůstala určitá pachuť. Bestie těžko mohla být bestiálnější, a oběť těžko mohla být bezbrannější. Hned na začátek festivalu vysoce nasazená laťka a těžko jsem mohl být spokojenější. [11. Noir Film Festival 2023] (26.08.2023)

Jak jsem u Chabrolova (známějšího) remaku z roku 1969 žehral, že by to vzhledem k námětu (smrt dítěte a plánování pomsty) chtělo víc emocí (vzhledem k tomu, že jsem film viděl před více než deseti lety, tak si dnes už nevzpomenu, jestli jsem tím chtěl říct, že bych chtěl u postav vnímat víc emocí, nebo jsem si žádal, aby film ve mně probudil větší emoce), tak Argentincům v tomto směru nemůžu nic vytknout – tyhle jižní národy zřejmě mají sklony k exaltaci v krvi. Abych to na něčem ilustroval, tak bolest Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta) ze ztráty syna byla přímo hmatatelná, křiklavá, rezonující veškerým prostorem – bylo zřejmě, že po vykonání pomsty, už Felix nebude mít, pro co žít. Titulní záporák Rattery v podání Guillerma Battaglii na mě pak působil veskrze odpudivě, jako ta Krysa (jejíž budoucnost se stane i jeho budoucností) – je dost dobře možné, že si ze všech těch záporáků, které letos ve filmu potkám, budu právě ho pamatovat jako toho nejhroznějšího! Musím přiznat, že jsem měl předsudky – že od argentinského filmu padesátých let toho nemůžu tolik chtít, ale nakonec to dopadlo tak, že La bestia debe morir může klidně konkurovat těm nejlepším noirům ze zemí noirů zaslíbeným – USA a Francie. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 % (09.07.2024)

Zpočátku mě vystrašilo, že to bude jen další z řady detektivek s "holmesovým" narativem, tedy jeden všehoschopný vyšetřovatel celou dobu mluví s podezřelými a je podstatnější než podezřelí, což je přesně ten typ detektivek, který mě pro svoje příliš klasické schéma moc nebaví, ale jak došlo na retrospektivu a příliš rychlé odhalení vraha, bylo mi jasné, že to bude mít vedení úplně jiné. Podstatní jsou skutečně podezřelí, skoro všichni terorizování bohatým mužem, který je na všechny vyloženě hnusný a celé to pojednání na pozadí o tom, kde končí člověk a začíná bestie má něco do sebe, i když v kontextu doby vzniku je jasné, že to víc psychologické, než je, nebude. Podstatné ale je, že si mě to po zbytek filmu dokázalo získat, nevadilo mi ani trošku přehnaně výraznější herectví (které se od národu nejslavnějších telenovel dá čekat) a potěšila mě skvělá řemeslná stránka, díky jejíž propracovaností by se, aspoň na základě tohohle filmu, Barreto mezi předními režiséry té doby neztratil. 4* (18.06.2024)

Při vší úctě k Chabrolovi, jehož remaku z roku 1969 jsem před časem udělil 4 hvězdičky, kam se jeho ledově chladný snímek hrabe na tento původní argentinský majstrštyk ! Že jde o tentýž příběh, jehož novější francouzské zpracování jsem už viděl dříve, jsem si uvědomil navzdory stejnému názvu až v průběhu filmu po zásadním incidentu s autem poblíž mořského útesu (na což zde dojde explicitně výrazně později). To však nic neměnilo na napětí a sugestivním vystavení celého děje, které mě přesto naplno pohltilo. Román Viñoly Barreto si bere to nejlepší z temné stylizace a propracované dusné atmosféry soudobých amerických filmů-noir a současně přidává vlastní režijní nápady obdivuhodné i po letech... za všechny zmíním sekvenci s halucinacemi po objevení mrtvého dítěte, s montáží několika záběrů do obrazu + scény z plavby po divokém moři, po němž se spolu s člunem houpe i kamera a vytváří tím natolik autentický dojem, že vůbec nepřekáží ani dobové použití zadní projekce. Ale z filmu na mě sálalo jedinečné kouzlo nestárnoucí klasiky i během zcela tradičních ikonických scén, jakou bylo už i úvodné vyšetřování v „poirotovském“ stylu s hromadou svědků v jedné místnosti a herec v hlavní roli (Narciso Ibáñez Menta) film utáhl se silným charismatem. Silný příběh o kruté tragedii a pomstě, stylové vyprávění, výborné herecké výkony včetně dětských protagonistů... a z mé strany velká divácká spokojenost. [90%] (14.04.2023)