Podobizna

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)

Temný drahokam českého filmu. Nádherný šerosvitný film, kde závěrečný záběr kočáru odjíždějícího ulicí vypadá jak Schikanedrův obraz. Horor není zrovna žánr, který by u nás kvetl, ale tenhle film se hororu velmi blíží. Dokonalé kostýmy a reálie, skvěle vybrané herecké typy. Stupňující se napětí a úzkost a závěrečný antiklimax. Nechápu, jak distributor může do oficiálního textu napsat, že příběh je silně vyšumělý. (13.02.2011)

„Chceš říct, že ti ta práce nejde?“ - „Naopak, naopak, ta podobizna je to nejlepší, co jsem kdy namaloval. Ale čím déle ji maluju, tím je mi hůř a hůř. Víš, jako by se ty oči z plátna do mě zabodávaly! Jako by četly mé myšlenky. Jako by mi nutily něco, nač jsem nikdy ani ve snu nepomyslil.“ Nečekal jsem nějaký zázrak, v podstatě jsem se těšil jen na atmosféru. A že byla! Hra světel a stínů, výrazná hudba se zvukem, do toho všeho démonický Dostálův Chazaj…nádhera! Ale tohle fungovalo bohužel jen cca 15 minut. Pak už snímek stavěl hlavně na Šmeralově výborném a dominantním herectví, které ke konci přecházelo až v exhibici (z původní atmosféry však zbyly jen občasné záblesky). Film kvůli tomu nebyl vyloženě horší, prostě jiný. Co mi ale dost vadilo, byl ten čím dál silnější moralistní podtón, který celkový dojem zbytečně kazil, proto dám jen lepší 3*. „Mám po starosti, po bídě. Teď se mohu klidně zavřít a malovat si pro sebe. Nic na prodej! Já jim ukážu, všechny je předhoním! Budu známým. A taky budu trochu žít…teď už si nemusím nic odpírat!“ (19.03.2023)

,,Je to přeci svatá povinnost kritiků... doceňovat s odstupem času nepovšimnuté umělce." Nejsem sice uměleckým kritikem, ale tenhle výrok z Podobizny mi připadá velice nadčasový a platí i na oblast filmů. Krátké poválečné / předúnorové období 1945 – 1948 považuju již dlouho za neprávem prohlíženou kapitolu československé kinematografie, která tehdy (ještě než došlo k zásadním politickým změnám) dokázala nabídnout divákům velmi pestrou nabídku výborných psychologických dramat i pozoruhodných "žánrovek". A teď nenásilně pokračuju v jejím doceňování. Horor Podobizna jsem už kdysi viděl, ale tenkrát mi připadal spíše jako dobová kuriozitka. Dnes jsem k Podobizně v klidu usedl znovu po pár letech a byl fascinován. Tvůrcům se povedlo vykreslit hutnou temnou atmosféru, naplno využili možnost práce s černobílým vizuálem, také spoustu osobitých postupů a dle kvalitní literární předlohy stvořili působivý kus, který by se rozhodně neztratil ani v zahraničí. Trochu mne zklamal Otomar Krejča, od pozdějšího průkopníka herectví z Národního divadla jsem očekával výraznější výkon, ale tady šlo o jeho první větší příležitost před kamerou, a nebylo na škodu, zmizela-li záhy jeho postava ze scény. Zato obsadit už tehdy excelentního Vladimíra Šmerala do postavy, která prochází výraznými psychologickými proměnami až k samotnému rozkladu osobnosti, se ukázalo jako sázka na jistotu. Víc než fantaskní zápletka o prokletí obrazu se do popředí dostává příběh původně chudého malíře a jeho stále zvyšující se touze po slávě a bohatství... ten dokazuje, že velikost klasiků spočívá v neutíchající nadčasovosti jejich děl. U fantastkního hororu ze 40. let bych to nečekal, ale s přibývajícími minutami mě tady opravdu silně mrazilo. 90% (Horror Challenge Tour) (22.05.2020)

Solidní drama s hororovými prvky na motivy Gogolovy povídky, poněkud přenesené v prostoru, ale zachovávající základní dějovou linii, včetně závěrečné pointy. Věčná otázka hledání hranice umění a podbízivosti, jakož i jeho komercionalizace. Realisticky je nutno uznat, že i umělec si musí vydělat na chleba a že je něco hezké, neznamená, že to není umění (a naopak), každý by měl ale mít nějakou osobní hranici a nezahodit talent jen pro obdiv salónů. Zajímaví herci, samozřejmě je třeba zmínit budoucího inkvizitora Šmerala, který už tenkrát měl v sobě něco "ďábelského", a pak musím překvapeně konstatovat, že stará čarodějnice Luba Skořepová (jinak jsem ji doteď neznal) byla za mlada docela fešanda (ale ta móda 19. století holt udělá princeznu skoro z každé ženy). (09.07.2023)