Ze soboty na neděli

Na první pohled milostná banalitka, při bližším ohledání jeden z nepozoruhodnějších československých filmů ze třicátých let dvacátého století. Spolu s progresivním filmařem Alexanderem Hackenschmiedem (architektonické řešení) a Jaroslavem Ježkem (hudba) vytvořil režisér Gustav Machatý moderní film kreativně pracující se systémem asociací, zvukovou stopou a především pak zachycujícím atmosféru Prahy v noci "ze soboty na neděli", kdy jsou plné jak nóbl podniky, tak zapadlé malostranské hospůdky. Od počátečních ornamentálních záběrů (karosérie vozidel, stroje) se pozornost přesouvá k příběhu písařky Marie (Máni, Mary) a jejímu milostnému vzplanutí za deštivé noci. Marii ztvárnila ve své jediné meziválečné roli neherečka Magda Maděrová, která se po válce objevila v epizodních partech ve zhruba desítce filmů, z nichž těmi nejznámějšími jsou Dařbuján a Pandrhola a Dva z onoho světa. Mariina nového přítele vypodobnil naopak hojně obsazovaný L. H. Struna, který ztvárnil hlavní roli mj. ve Wassermanových Trhanech, ale objevil se i v několika filmech Fričových (Advokátka Věra, Krok do tmy) či Světě kde se žebrá vedle Huga Haase. (18.11.2005)

Toto dílo představuje asi nejzdařilejší raný český zvukový film, který má navíc i nesporné světové parametry. Skvělá kamera, neobvykle dynamizující děj, zajímavé průhledy do dělnického i milionářského prostředí (tehdejší tisícikoruna měla svou hodnotu, dnes by řádově odpovídala nadprůměrnému měsíčnímu platu kolem 40-50 tis Kč hrubého; písařčin příjem se pohyboval někde kolem 400-600 Kč; Mary má ve své kabelce 6 Kč 50 hal., což vysvětluje, proč nikam nechodila). Mimořádně zajímavý je i zpěvák v baru a pohled na tamější jazzový orchestr; s velkou pravděpodobností se jednalo o první složení proslulých Dvorského MELODY BOYS. V řadě ohledů film připomíná československou filmovou vlnu šedesátých let; zejména to platí pro Machatého viditelný důraz na všednodennost. V neobvyklém - konstruktivním - světle je tu zachycena i policie a dělnické prostředí; hospodští rváči jsou vesměs celebritami meziválečné i převálečné bohémy (Sauer, Menger); oba byli blízkými přáteli Jaroslava Haška. Bylo by politováníhodným omylem tuto pozoruhodnou práci zaměňovat s červenou knihovnou. (01.08.2013)

–Vy nemáte ani škraloup… –Ne, já nerada. Vskutku zvukový film. Zvuky pomahají s orientací a zároveň přispívají k dezorientaci nás i postav. Zvuky a ruchy prozrazují, co se ve scéně děje, hudba (diegetická i nediegetická) zas udává její náladu. Kromě prostředí bohužel promlouvají také osoby do něj zasazené. Hlášky vynikají zejména důkladností, s jakou popírají slovo „duchaplnost“. Machatý s Nezvalem by dnes mohli psát dialogy pornofilmů. 80% (31.08.2010)

Po dlouhém období zkresleného pohledu na historii našeho filmu se v posledních letech skutečně blýská na lepší časy. Divák už není nutně závislý jen na různých výročích a absurdních oslavách všeho druhu, aby mohl lépe a hlavně systematicky poznat český film. Konečně, kdo stojí o výlučné projekce na plátně, když tyto jsou podmíněny často nevhodnou sortou diváků, kteří ne vždy sdílí tutéž touhu po poznání, případně opětovném shledání? A zvláště častou překážkou bývá technické provedení. Němý film trpí nevhodným hudebním doprovodem, němý i zvukový pak společně seřízením promítačky, asynchronizace zvuku je další kapitolou apod. Toto vše je v domácím prostředí snadno odstranitelné a v prostředí přátelském toto získává ideální tvar. A právě takový poklad, jakým Ze soboty na neděli je, patří bohužel do kategorie s posunutým zvukem, což v kontextu jeho experimentální formy obzvlášť zamrzí. Když se nám ovšem podaří odstranit tento nešvar spolu se schématickým nahlížením na legendu o Machatém jako o autorovi pouze Erotikonu a Extase, jsme připraveni na skvělé nadčasové dílo, které bez nejmenších problémů funguje i po téměř 80 letech od svého vzniku. Přímočarý příběh Nanny a Mary je stejně platný jako tehdy i dnes, dokonce jiskrné mluvené slovo je nám v současnosti mnohem bližší, než pozdější kostrbatá mluva zestátněného filmu. Půvabné obsazení pikantní Jiřiny Šejbalové, která touto rolí přestoupila z němého filmu do zvukového a civilní Magdy Maděrové, která navázala ve filmu zase až koncem 50. let, zůstává jednou z nemnoha originálních Machatého múz ve dvojici. Stenotypistky skvěle doplňuje duo svůdníků Rudolfa A. Dvorského a Karla Jičínského, kteří jakoby náhodou vypadly z Ich küsse Ihre Hand, Madame, aby nakonec ustoupili svému pravému opaku, vždy originálnímu L. H. Strunovi. Práce Hammida a je pak už jen závěrečnou tečkou za symbiózou osobností režiséra, scénáristy Nezvala a autora hudby Ježka. K francouzskému dabingu, který vznikl pod názvem D'une nuit à l'autre ovšem nemohu dodat nic skvělého, neb zcela potlačil pointu celého kouzla. Kde má původ Charles Struna a Magda Magderova? (21.02.2009)

Po skvělém Erotikonu nepochopitelné zklamání. Stejně jako na klasice Vrah mezi námi, lze dobře ilustrovat, že Machatý ještě se zvukem neumí nakládat. Veškeré dialogy se dělí pouze do tří kategorií: banální, zbytečné a opakující se. Z tolik vychvalovaných zvukových efektů (Ježkova píseň, rozhlas) ční samoúčelnost a ukazují pouze naivní nadšení z počátků zvukové éry. To vše je ale, když ne pochopitelné, alespoň omluvitelné. Smutnější ovšem je, jak rychle se vytratila obrazová kvalita, která vyzdvihovala Erotikon nad soudobou produkci. Osvětlení je tristní, zajímavých záběrů a prvků avantgardní kinematografie znatelně ubylo. Zůstal jen příběh z červené knihovny. (07.08.2011)