Ze soboty na neděli

Prvních dvacet minut je děsivých. Nejenom naprosto nesympatická Šejbalová, ale i celé to protahování v luxusním restaurantu s kabaretem, kdy se ani nechce věřit, proč ti milionáři mají potřebu hrát prci, prci, prcičky zrovna s chudými děvčaty od psacích strojů, a ne s nějakou znuděnou paničkou svého postavení. Následuje skvělá čtvrthodina noční Prahy 30. let za deště, včetně návštěvy zaplivané putyky a hospodské rvačky (včetně dalších klišé v podobě všudypřítomných zlodějů), návštěvy kostela (raději nepřemýšlet, kdo by nechal kostel o půlnoci otevřený a ještě tam hrál na varhany), abychom se přesunuli ke Karlovi do bytu a sledovali docela vtipné tkání a namlouvání, s jedním dramatickým zvratem ke konci. Dějově je to tedy bída, obrazově jak kdy a jak co, zvuk je samozřejmě opulentní - jak zde píšou jiní v komentářích, pan režisér prostě dostal do ruky novou hračku a podle toho to vypadá. Pobavily mne fórky mimo hlavní děj - když si štamgast nalije kafe do cukru a s vítězoslavným úsměvem šlichtu nabízí kamarádovi u stolu, zkouška temperamentu, tlustý rozhlasák dávající rady, jak cvičit...). Značně nevyrovnaný film, i ta muzika, nakolik jinak (mimo tento film) se mi líbí, zde mi přijde tak nějak nepatřičně a jako na just a na sílu protlačená. Mimochodem, byla to krásná doba, kdy k erotickému vzrušení stačil chlapovi zakázaný pohled na dívčí lýtko - dnes by si šel pustit porno na internetu. (07.11.2018)

Po dlouhém období zkresleného pohledu na historii našeho filmu se v posledních letech skutečně blýská na lepší časy. Divák už není nutně závislý jen na různých výročích a absurdních oslavách všeho druhu, aby mohl lépe a hlavně systematicky poznat český film. Konečně, kdo stojí o výlučné projekce na plátně, když tyto jsou podmíněny často nevhodnou sortou diváků, kteří ne vždy sdílí tutéž touhu po poznání, případně opětovném shledání? A zvláště častou překážkou bývá technické provedení. Němý film trpí nevhodným hudebním doprovodem, němý i zvukový pak společně seřízením promítačky, asynchronizace zvuku je další kapitolou apod. Toto vše je v domácím prostředí snadno odstranitelné a v prostředí přátelském toto získává ideální tvar. A právě takový poklad, jakým Ze soboty na neděli je, patří bohužel do kategorie s posunutým zvukem, což v kontextu jeho experimentální formy obzvlášť zamrzí. Když se nám ovšem podaří odstranit tento nešvar spolu se schématickým nahlížením na legendu o Machatém jako o autorovi pouze Erotikonu a Extase, jsme připraveni na skvělé nadčasové dílo, které bez nejmenších problémů funguje i po téměř 80 letech od svého vzniku. Přímočarý příběh Nanny a Mary je stejně platný jako tehdy i dnes, dokonce jiskrné mluvené slovo je nám v současnosti mnohem bližší, než pozdější kostrbatá mluva zestátněného filmu. Půvabné obsazení pikantní Jiřiny Šejbalové, která touto rolí přestoupila z němého filmu do zvukového a civilní Magdy Maděrové, která navázala ve filmu zase až koncem 50. let, zůstává jednou z nemnoha originálních Machatého múz ve dvojici. Stenotypistky skvěle doplňuje duo svůdníků Rudolfa A. Dvorského a Karla Jičínského, kteří jakoby náhodou vypadly z Ich küsse Ihre Hand, Madame, aby nakonec ustoupili svému pravému opaku, vždy originálnímu L. H. Strunovi. Práce Hammida a je pak už jen závěrečnou tečkou za symbiózou osobností režiséra, scénáristy Nezvala a autora hudby Ježka. K francouzskému dabingu, který vznikl pod názvem D'une nuit à l'autre ovšem nemohu dodat nic skvělého, neb zcela potlačil pointu celého kouzla. Kde má původ Charles Struna a Magda Magderova? (21.02.2009)

Jednoduchý příběh ve strhujícím podání, které přímo voní tím okouzlením ze zvuku a příležitostí vyhrát si při jeho kombinování s obrazem a při natáčení vůbec. Je to sice strašlivé klišé, ale tenhle film opravdu téměř nezestárl a je možná paradoxně modernější než řada těch, které vznikly v letech a desetiletích následujících. Úžasná hudba Jaroslava Ježka. (19.11.2016)

–Vy nemáte ani škraloup… –Ne, já nerada. Vskutku zvukový film. Zvuky pomahají s orientací a zároveň přispívají k dezorientaci nás i postav. Zvuky a ruchy prozrazují, co se ve scéně děje, hudba (diegetická i nediegetická) zas udává její náladu. Kromě prostředí bohužel promlouvají také osoby do něj zasazené. Hlášky vynikají zejména důkladností, s jakou popírají slovo „duchaplnost“. Machatý s Nezvalem by dnes mohli psát dialogy pornofilmů. 80% (31.08.2010)

Vynikající psychologické drámo s nadčasovou režií, výjimečným, civilním herectvím a nezbytnou dávkou romance. Zde ovšem nejde o klasickou prvorepublikovou lásku synáčka pana továrníka a chudé slečny s vizáží modelky, ale o (ne)příjemnou autentičnost, kterou si lze nejlépe užít v poslední otevřené ranní kavárně, plné dobových flamendrů, mezi nimiž se potácí i jeden typograf, vracející se z práce a promoklá slečna (Magda Maděrová úžasná), jež právě pochopila, v jakém morálním bahně se nachází. Vše podpořeno krásnými skladbami. Technické nedostatky a lehce přeromantizovaný závěr nechám bez povšimnutí. (09.09.2016)