Tenká červená linie

Panenská příroda, silná válečná výpověď, meditativní bitva o Guadalcanal, tucet slavných jmen a Terrence Malick, který se vrátil ve velkém stylu. Projít nebo zemřít. První velké vítězství Spojenců nad Japonci je blízko, ale bude to stát hodně životů. Ženské party tady mají jen okrajovou úlohu, nabízí se nám několik mariňáků, kteří se vyloupli z davu a Malick s nimi pracuje (na jejich množství) překvapivě pečlivě. Jsou vyčerpaní, bojí se, věří, vzpomínají, rozjímají. Do toho se nám chvějí v ložnici záclony, milenci se objímají na pláži, domorodé děti divočí ve vlnách oceánu a tvůrce předkládá přírodní alegorie z pralesa. Zatímco ve stejném roce vzniklém Ryanovi hereckému osazenstvu vévodil Tom Hanks, tady máme několik zajímavých figur. Kamera Johna Tolla je sakra poutavá, hodně odlišná od té Kaminského „krvavé“ v Ryanovi, hraje si s detaily a úžasnými celky, génius Hans Zimmer dokresluje svými tóny meditativní atmosféru. Délka je masivní, ale děkujme za to, že Malick posedlý kladením zásadních filozofických otázek se tehdy sakra brzdil (když vezmete jeho poslední dva filmy, rychle pochopíte). Natočil mnohovrstevnatý kus, plný zajímavých charakterů a výborně zvládnuté akce. (16.10.2016)

Tenká červená linie je nejsilnější v momentech, kdy nechává vyděšený tváře vojáků čelit absurdně nádherným výjevům přírody, skrývajícím nevyzpytatelnou bolest a smrt. Malick už pozvolna opouštěl lhostejně baladickou notu vyprávění svých starých kousků (Nebeské dny, Zapadákov) a blížil se ke spirituální filozofii těch novějších (Strom života), nicméně stejných kvalit se mu dosáhnout nepovedlo. Z jeho díla jsem vždy s chutí fetoval pocity - proč mám teď dojem, že mi některý byly banální formou nuceny? Náznaky klišé, nastrojenost a zbytečná konkrétnost zamrzí. I tak je to víceméně s přehledem za čtyři hvězdy, jelikož zase jednou někdo vypráví o válce a jejím pekle trochu jinak. To čekání, kdy panensky nádherný travnatý lány prořízne smrt... kdy válka arogantně pohřbí jedinečnost života kdesi v Pacifiku... to bylo prostě boží. (16.01.2013)

Proboha proč!? Proč člověk, který umí tak výtečně režírovat, tak strašně zarputile odmítá vyprávět příběh? The Thin Red Line není klasický válečný film, což bych jako divák, jenž klasické válečné filmy nemá rád, mohl ocenit. Bohužel je to ještě něco horšího - rádoby oduševnělá nuda. Já se fakt musim smát tomu, kolik lidí považuje Malicka za velkého filosofa a jeho filmy za hluboké studnice moudrosti. Sakra práce, filosofie je vědní disciplína, ne zdlouhavé blábolivé plkání o nesmrtelnosti chrousta! Tohle bylo vážně martyrium. Postavy jdou, jdou, pak chvíli střílí, pak zase jdou, sem tam prohodí nějaké moudro ... a trvá to skoro tři hodiny. Film se snaží psychologicky propracovat spoustu hlavních postav, což se mu směrem k mé osobě skandálně nepovedlo, neboť jsem po chvíli ztratil přehled, kdo jaký žvást vypustil z úst. Natočené je to skvěle, ale Malick není moje krevní skupina. Čím víc toho od něj vidím, tím míň se těším na The Tree of Life (přičemž jsem se na něj po traileru těšil velmi). (17.02.2011)

Podle mého názoru se jedná bez diskuzí o mnohem povedenější dílo než přeceňovaný film Zachraňte vojína Ryana. Vynikající napínavý děj, skvělí herci, totální válečná atmosféra, zkrátka vše, co lze od válečného filmu očekávat. A navíc - tenhle film měl skutečně myšlenku, v Ryanovi šlo jen a jen o čistočistý kalkul (útok na divákovy city), byť mu samozřejmě nelze upřít rovněž vysokou kvalitu. (09.03.2003)

Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek... (07.02.2012)