Nikdy neodvracej zrak

Tri hodiny na jeden film je veľa alebo niekedy aj málo? Pokúsim sa odpovedať na túto otázku aj keď moja odpoveď je jednoznačná, ak je film výborný tak skutočne niekedy aj málo. A to je príbeh tohto filmu. Film začína v Drážďanoch v roku 1937 v období silnejúceho nacizmu v Nemecku. Hrozné udalosti tejto doby neprešli bez stopy a veľmi silno ovplyvnili život a prácu hlavného hrdinu filmu nemeckého súčasného abstraktného umelca Gerharda Richtera (Kurta). Otec učiteľ, aby neprišiel o prácu vstúpil do nacistickej strany a syn musel vstúpiť v roku 1942 do mládežníckej Deutsches Jungvolk založenej na nacistických základoch. Detstvo mal v myslí spojené so svojou tetou Alžbetou. Je to ona, ktorá mu hovorí, že pri štúdiu umenia by sa nemal pozerať ďalej, pretože to je jediný spôsob, ako pochopiť úmysel autora a zistiť, čo mnohí ľudia nevidia. Hrozné udalosti tej doby neprešli bez stopy a veľmi silno ovplyvnili jeho prácu. Končí 2. svetová vojny a tým aj 1. etapa filmu, Kurt sa ocitá v Sovietskej zóne Nemecka a v roku 1949 sa stane obyvateľom Nemeckej demokratickej republiky. Tu síce žil a pracoval ale sníval o presťahovaní do západného Nemecka. Nakoniec uteká z východného bloku ale útek do emancipovanej demokracii sa nedal urobiť tak, aby ho to nepostihlo. Budúci svokrovci majú desivú nacistickú minulosť, umenie v tejto časti sveta sa vymyká bývalým trendom a Kurt sa tu pokúša nájsť. A tak ďalej prebieha tento romantický, neuveriteľný ale úprimný príbeh. Nakoniec sa Gerhard (Kurt) našiel v obrazových štýloch a technikách ako fotorealizme, abstraktnom umení a konceptualizme. Vo filme má každý svoj príbeh ale ich jednotlivé línie sú vzájomne prepletené a tým sa ja dotvára ich dôležitosť ale aj význam v danej dobe. Päť hviezdičiek dovytvára môj obraz k tomuto filmu. (18.12.2019)

První zhruba polovina filmu je maximálně zajímavá, a to hlavně díky postavě Seba Kocha, který hraje náckovského gynekologa a omámeného idealistu, jenž je v jednu chvíli zmrd, poté zachránce novorozeňat, poté úplný opak. Jednou meganácek, podruhé ultrakomouš. I v druhé půli, když vstoupí před kameru, celou scénu oživí. Protože jinak se film věnuje vztahu dvou nezajimavých postav. Na konci jsme bohužel ochuzeni i o katarzi. Druhá polovina mě kvůli tomu dost nudila. (24.04.2019)

Nádherný film, který mi připravil asi jeden z nejhezčích filmových zážitků. Byl jsem v závěru zcela ohromen, a celkově to ve mně vyvolalo obrovské emoce. Ten příběh je strašně silný, celá řada momentů v něm mi vzala dech, byl jsem u toho střídavě dojatý (osud Elisabeth, která má btw. stejné jméno jako pozdější Kurtova manželka), střídavě šťastný (první konfrontace Kurta se svobodným západním uměním), hlavní postava Kurt (kterého skvěle ztvárnil ten sympaťák z výtečného černobílého snímku Sakra, kluku!), resp. jeho umělecký vývoj, je neuvěřitelně zajímavý, a v dějové lince s jeho maželkou (velmi atraktivní Paula Beer) jsem mu bezvýhradně fandil, aby ti dva našli konečně štěstí. Můj asi nejoblíbenější německý herec Sebastian Koch zde ztvárnil fascinující postavu - zcela odpudivý typ (ten jeho požadavek, aby se mu vždy říkalo profesore), o kterém by šly popsat stovky stran psychologických analýz. Scéna, v níž vlastní dceři (coby nejlepší gynekolog v zemi) provede osobně interrupci, aby neměla dítě s Kurtem, mi přišla ohromujícím způsobem děsivá. Asi jsem trochu doufal, že v závěru to ta svině odskáče víc, ale ten konec je relativně otevřený různým interpretacím, z nichž jedna může být, že došlo i na něj. Každopádně ale způsob, jakým je do tohoto filmu zakomponováno výtvarné umění a jak se celým filmem prolíná, až v závěru zcela převezme vládu nad výsledným dojmem na diváka, mi osobně přišel zcela dokonalý a zbavil mě všech slov (komentář píšu až po dvou dnech, kdy jsem to konečně trochu trochu rozdýchal). Každá minuta z těch 3 hodin stála za to a v závěru mi bylo líto, že už je konec, protože bych chtěl ještě. Nic působivějšího jsem dlouho neviděl a vzpomínky na ten krásný večer ve společnosti tohoto filmu si chci uchovat navždy. (30.11.2020)

Co mě zarazilo jako první, že byli všichni vymydlení a nažehlení. Auta i venkovské autobusy se jenom leskly. Přešla válka a všichni furt jak ze žurnálu. Ruští vojáci obsazující Drážďany měli tak zářivě čisté uniformy, že s nimi v prvním sledu musela dorazit i polní prádelna s mandlem. Takhle nastrojení nejsou snad ani dnes, při oslavách konce války. A to byl jen okrajový jev, který naznačil, že příběh bude uhlazeně nesnesitelný kýč. ____ Všechny události do sebe hladce zapadly. Všechny zážitky se protkaly ve finální tvorbě. Provinění a tresty se skvěle doplnily (zatkneme zlého gynekologa a hle, koho náhle potřebuje ruský velitel? Sedíme v kavárně a hle, jaké se to prodávají noviny s aktuální zprávou?).______ Filmové metafory byly jak pro retardy (první krok ve svobodné zemi se záběrem na nohy překračující tenkou linii, posměšné zobrazení uměleckých pokusů 60tých let, poryv větru, který oknem přinese nejspíš duši zemřelé, aby ukázala na svého vraha – bože, to bylo tak naivní!). ____ Film byl absolutně předvídatelný. Když nás seznámil s profesorem, který si nikdy nesundává klobouki a zásadně se nedívá na díla svých studentů – v tu chvíli už každému dojde, kdo bude ten první student, kterému se odhalí a na jehož dílo se podívá. Když umělec konečně najde svůj styl (ne že bychom se tedy o tvorbě něco dozvěděli), tak je to extatický zážitek podmalovaný majestátní hudbou, aby to došlo i těm největším tupcům v publiku. Tohle prostoupení tvůrčím duchem má pak ještě noční pokračování, jehož vyústění odhadne také každý. ____ Klišé a hloupé metafory, naivita, polopatyčnost. Pitomost malovaná na růžovo a tvářící se jako zásadní výpověď. ___ Vůbec se nedivím, že malíř Gerhard Richter, který byl inspirací pro hlavní postavu a jehož obrazy film bezostyšně využil, se od tohoto filmu distancuje a je naštvaný. Bodejť by ne, vždyť parazituje na jeho osobě i na jeho dílu a dělá z něho pitomce, když se toporně snaží interpretovat jeho obrazy (mimochodem, ten obraz muže v nacistické uniformě – Uncle Rudi – věnoval umělec Lidicím). SHRNUTÍ: Zdá se mi, že režisér sám sebe zobrazil v postavě hochštaplerského umělce vydávajícího počmárané tapety za něco mimořádného. Ať se snaží okecat to sebe víc, pořád jsou to jen tapety. (10.05.2019)

Velká historická freska rozložená přes tři desetiletí volně inspirovaná osudy skutečných německých umělců se bez problémů zařadí mezi nejlepší psychologická dramata o malířích vůbec. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem nešetřilo a nebýt několika psychologicky nepochopitelných drobností (které se dají vysvětlit jedině tím, že postava hraná Sebastianem Kochem byla prostě magor), byl by to kandidát na film roku. A kupodivu musím poznamenat, že mi film vůbec nepřipadal dlouhý (90%). (12.06.2019)