22. července

Celé ty roky skoro nic a najednou tu máme dva filmy, které onen hrůzostrašný atentát popisují. Srovnat ovšem nemohu, jelikož jsem norský film Utøya vynechal a těšil jsem se na netflixáckou verzi. A Greengrass, který podobnými dramaty podle skutečných událostí proslul, si rozhodně zaslouží plusové body za neholywoodské obsazení, které vytváří perfektní dojem uvěřitelnosti. Může se zdát zvláštní, že si člověk může užít něco takového, nicméně to rozhodně není snadno stravitelný zážitek. Film má 140 minut, což je pořádný ranec. Je tedy místy zdlouhavý, ale k mému překvapení ani na chvíli nudný. Útok samotný je naštěstí vykreslen velice svižně a rychle a zbytek děje tvoří paralely s Mostem špionů (obhájce musí čelit kritice a smrtelným výhrůžkám, stává se on nepřítelem číslo jedna) a jeden konkrétní příběh mladíka, který i přes pět zásahů puškou přežil a vložil veškeré síly do toho, aby mohl Breivika konfrontovat u soudu a dodat sílu do událostí, které doprovázely dlouhé soudní líčení. Jistě jsme to tehdy všichni v médiích sledovali, ovšem vidět to zprostředkovaně na vlastní oči je nesmírně silný zážitek, který jen tak z hlavy nevyženu. (20.11.2018)

22 July je Inteligentním a sugestivním vyobrazením hrozivého lidského činu, které útočí na kořeny demokracie, ale zároveň ukazuje šílenství těch, kdo se je snaží násilně podrývat. Interpretačně sice diváka tlačí k tomu jedinému správnému východisku, ovšem svým komplexním přístupem ho nutí zamyslet se nad tím, kam vlastně jako lidstvo směřujeme a čeho všeho jsme schopni. Navzdory nemožnosti napojit se na psychiku postav jde o silný zážitek, který skrze traumatizování úvodního neštěstí ukazuje nelichotivou tvář dnešní rozpolcené, ve strachu žijící Evropy. A to i přesto, že má neodmyslitelnou tendenci problémy zobecňovat. Více zde. (11.10.2018)

22. júl je udalosť, ktorá nezmizne zo spomienok podobne ako 11 september. Greengrass má cit, pre podobné témy. Formálne je film bezchybný. Zmena prostredí, zameriavanie sa na jednotlivé postavy a tiež snaha o komplexnosť, ktorá dodáva filmu ucelenejší dojem a lepšie vysvetľuje motívy vedúce ku tragédii, sú podávane umne, systematicky a bez zaváhaní. Tým pádom film na poli 143 minút nenudí a pôsobí zaujímavo. Hoci to hrá na opatrnú strunu. V situáciách, kedy môže pritlačiť na pílu, sa na moje veľké prekvapenie, drží trochu späť. Či už je to kvôli čerstvosti danej témy, alebo kvôli úcte voči preživším, neviem. Určite za tým cítiť zámer. Bohužiaľ Poppeho Utoya je sugestívnejším a emočne príšernejším zážitkom, ktorý vťahuje a zanecháva silný dojem, ktorý pretrváva po dopozeraní ešte veľmi dlho. Greengrassov film toto nemá. Tu sa tým pádom ponúka otázka, do akej miery, je schopnosť reflektovať skutočnosť a sprostredkovať tak verejnosti autentické pocity, priamo úmerná autorskému zámeru? Film vznikol aby pripomenul a ukázal hroznú udalosť, ktorá zasiahla takmer každého. 22 júl ale v skutočnosti za srdce nechytá. Nebyť Poppeho príspevku na túto tému, bolo by to o hviezdu naviac. Takto je to film, ktorý síce dáva udalosti do kontextu, ale aj napriek tomu, zostane navždy v tieni Poppeho verzie. (18.01.2021)

A pro změnu úchylná americká verze pro mentálně ujetější jedince, tudíž bez jakéhokoliv respektu k pozůstalým, bez jakýchkoliv morálních otázek. Prostě prvních 20 minut vidíme přípravu Breivika (ta byla fajn, aspoň člověk viděl přípravy toho magora) pak 20 minut typický po americku natočený masakr střílení do bezbranných dětí a nakonec ta omáčka okolo. Šok rodičů, zranění, výslech, média, soud. Není to špatný film, ale vzhledem k citlivosti tématu, ke špatnému výběru hlavní role Breivika a k morálnímu přístupu Norské verze, nepůjdu s hodnocením výš ani náhodou.60%. (05.04.2019)

Pre menšiu, ale mentálne vyspelejšiu severskú, škandinávsku krajinu- Nórsko, je dátum 22. júl 2011, rovnako zásadný, pamätný, a taktiež, predovšetkým veľmi smutným, ako už tradičný jedenásty september 2001, keď veľká pýcha AMERIKY, NEW-YORKU, v podobe- Svetového obchodného centra, sa z týchto dvoch vedľa seba stojacích mrakodrapov stal v tomto spomínanom dni len prach... _ Anglický režisér Paul Greengrass je špecialistom na danú problematiku, ktorý sa rozhodol nakrútiť o masovom vrahovi Andersovi Behringovi Breivikovi celovečerný film pre čoraz lepší NETFLIX, a dosahuje takmer porovnateľného výsledku, ako v roku 2006 s Letom 93, kedy sa precízne venoval teroristickým útokom z 11.9.2001, keď som bol na vlastnej koži s cestujúcimi v poslednom, štvrtom lietadle, ktorí sa ešte strašne snažili zabrániť tomu, čo sa nakoniec aj tak stalo_ Dosahuje neuveriteľnú autenticitu, pretože obsadzuje neznámych, nórskych hercov, a na margo toho všetkého, predstaviteľ Breivika sa krstným menom tiež volá Anders, konkrétne- Danielsen Lie, narodil sa v tom istom roku, ako reálny Breivik, pričom obidvaja sa narodili v hlavnom meste Oslo. Režisér nakrúca priamo v tejto „európskej destinácii” , a hneď od samého začiatku som bol mimoriadne emocionálne zasiahnutý z jeho príchodu na malý ostrovček Utøya, na ktorom CHLADNOKRVNE postrieľal množstvo mladých ľudí v letnom tábore... Totálny, bezcitný masaker !!! Mám k dispozícii viacero uhlov pohľadu. Jednak očami samotného teroristu. Alebo, ďalej, prostredníctvom chalaniska Viljara, ktorý prežil šialené vyčíňanie, k nemu prichádzajú jeho rodičia, keď on sám je extrémne poznačený. Máme tu žalobu i obhajobu, kedy advokát Lippestad to nemá vôbec ľahké. Skrátka, cez strih Billa Goldenberga, a čože, kde je dvorný strihač Chris Rouse ? , sa políčko po políčku, presúvam z miesta na miesto, kedy nemám z výsledného pozerania najlepší pocit, ba naopak, mám absolútnu husiu kožu, s akou bravúrou Greengrass sprostredkováva tieto nemilé udalosti, ktoré akoby sa odohrali dva-krát za sebou ! Majstrovská rekonštrukcia ! _ Teraz sa pýtam sám seba: „Zaslúžil si tento psychopat vlastný film” ? Asi áno, lebo sa preslávil, i keď NEGATĺVNE ! PS: Garantujem vám, že po skončení záverečných tituliek budete mať veľmi čudný, vnútorný pocit, že by ste to nechceli zažiť ani v najhoršej nočnej more ! (20.10.2018)