22. července

Zatímco čistě norský Utøya 22. juli zachycuje přímo okamžiky během útoku na ostrově, Greengrass celou událost zobrazuje z mnohem širšího pohledu. Komplexní rekonstrukce držená pevně v rukou precizní režií a kvalitním scénářem, která nesklouzává do zbytečného patosu a drží se plynulé tempo až do konce. Zároveň však přehnaně nedémonizuje a naopak divákovi osvětlí Breivikovy zvrácené, byť dle jeho smýšlení logické pohnutky. Doporučuji zhlédnout společně, resp. ideálně až po Utøya 22. juli. (15.02.2020)

Když si vzpomenu na pulzující zážitek z Letu 93 se vší jeho tiše nahromaděnou energií, tak to s tímhle standardním patosem vlastně nemůžu moc srovnávat. Netypicky dlouhý typický Netflix, který je zhruba právě takový, jaký ho člověk čeká - málokdy se nadchnu pro film, který působí jako prodloužená verze svého traileru. (12.10.2018)

Ta finální interpretace je sice dost jednostranná, na druhou stranu je asi fér si přiznat, že v tomto ohledu měl Greengrass svázané ruce – mám na mysli „politické vyznění“ jeho adaptace. Vadilo mi, že se v druhé půlce nešlo více do hloubky a že celý soudní part sloužil primárně k rehabilitaci přeživších a obětí. Zkrátka mám za to, že takhle závažné téma by si zasloužilo mnohem hlubší analýzu politických a sociálních aspektů. Úvod v Oslu a následně na Utøye je hodně intenzivní, zbytek filmu bohužel trochu jednostranný. Jsou to takové 4* s odřenýma ušima. [70%] (22.11.2021)

Snímek 22 July se sice opírá o reálné základy tragické události, nicméně režisér Paul Greengrass to pojal překvapivě velmi tuctově a průměrně. Samotný teroristický akt je totiž "odbyt" již v prvních minutách, načež je zbytek obří stopáže vyplněn záběry ze soudních síní a obětí, které se vyrovnávají se svými traumaty. Vážně mi zde chyběl nějaký "wow" prvek, který by snímek 22 July povznesl na nějakou vyšší úroveň, například nějaký hlubší náhled do motivace Breivika či jeho psychologického profilu. Bohužel, nic takto zajímavého zde není, takže ve finále dostaneme další průměrný snímek, který po čase zcela zapadne. A to je vzhledem k danému tématu podle skutečných událostí vážně velká škoda. „He tried to... he tried to kill me. I remember... seeing him... and then running away... trying to find somewhere to hide, and protecting my little brother. I remember being shot. Five times. When I was lying on the beach, I was... all alone. In a kind of pain I couldn't imagine.“ (09.11.2018)

Asi nejslabší Greengrass. Počáteční střelba v sobě sice má onen nádech syrové autentičnosti, nicméně její následky zabíhají do mírné sentimentality, plus ono skákání od jednoho aktéra filmu ke druhému narušuje dějovou konzistentnost, která se ze začátku zdála být docela dobře budovaná. Celý snímek je vlastně takový dost... chladný. Možná by se to filmu dalo odpustit, ale sakra, tohle pochází od režiséra a scénáristy Letu číslo 93, taktéž vyobrazení reálné tragedie, která ovšem měla daleko větší emocionální náboj. 22 July nicméně jen tak ledabyle přeskakuje mezi jednotlivými liniemi (přeživší chlapec, Breivik a jeho advokát), a i když jsou mnohé interakce zajímavé, ani jedna linie ze sebe nevyždíme tolik, kolik bych si od ní přál. Je to ale pěkně natočený, plus tvůrci si rozhodně umí vybrat herce. Jelikož se ale jedná o Greengrasse, kterého považuji za jednoho z nejlepších režisérů současnosti, určitého zklamání se zbavit nemůžu. Snímek ale dá dobrou představu o tom, co za zrůdu ten Brevik vlastně byl. Bohužel se ale obávám, že kdybyste to pustili nějakému voličovi SPD nebo DSSS, buď by to zavrhl, protože se jedná o "západňáckou" propagandu, nebo by řekl něco na způsob: ,,Je to ošklivé, ale vlastně ho chápu." Lepší 3* (18.05.2020)