Slunovrat

Film, který nejlépe poslouží lidem hledajícím inspiraci pro hodně okázalý způsob, jak se rozejít. Asterovi opět přerostly přes hlavu vlastní ambice. Slunovrat ostentativně dává najevo, že chce být zásadním příspěvkem hororového žánru. Dlouhá stopáž, pomalost a vážnost číšící z grandiózního snímání všedních výjevů (kamerový jeřáb FTW!) a chladně metodického, strojově načasovaného střihu ale ještě nezaručují velkou myšlenkovou či psychologickou hloubku (srovnání s Bergmanem, který enigmatičnost jen nepředstíral, je úsměvné). Když točíte psychologický horor a přitom herce necháte, aby přehrávali a postavy, aby se chovaly jako pitomci, kterým nevadí, že kolem nich postupně mizí lidi, podřezáváte pod sebou větev, na které celý film stojí. V poslední třetině jako kdyby se Aster tolik upnul ke snaze budovat napětí, že úplně zapomíná rozpracovávat banální, přímočaře odvyprávěný příběh a brát ohledy na to, zda je jednání postav konzistentní. Z antropologického hlediska pozoruhodné a pro interpretační dobrodruhy výživné, ale snahou vtloukat nám každým záběrem do hlavy, že se schyluje k něčemu strašlivému (což je paradoxně méně účinné než by byly jemnější náznaky) a že sledujeme ohromně sofistikovaný horor, je to s přibývajícími minutami jen víc a víc otravné. Mnohem lépe bych si Slunovrat dokázal představit jako muzikální komedii (ke které i tak nemá daleko, třebaže nešlo o záměr) o partě zdrogovaných květinových dětí, které zpívají a tančí na louce, oblékají si zvířecí kostýmy a seznamují se s cizí kulturou a kuchyní, zahrnující mj. masový koláč se zapečeným dámským pubickým ochlupením. Ari Aster přitom není špatný režisér a hutnou atmosféru v samostatných scénách vytvořit umí. Jen by měl lépe zvážit, na co stačí. 70% (25.07.2019)

Horor je obludný, ozrutný a krutý žáner. Tento film to vie. Hoci sa v ňom dlho zdanlivo nič hororové nedeje, ste napnutí a je vám tak trochu zle, lebo tušíte, viete, že to Ari Aster časom rozbehne – a potom to budete ľutovať, lebo Ari Aster patrí k pekelným režisérom, ktorí keď to rozbehnú, je to odporné, no zároveň od toho neviete odtrhnúť zrak. A skutočne – neskoršie výbuchy nečakaného násilia sú šokujúce a dlho mi nešli z mysli. Ari stupňuje gore tempo až k neznesiteľnosti. O technickej stránke (parádna výprava, úžasné kostýmy) je škoda sa baviť, ale potešia i herci (aj keď najmä skvelý Will Pouter je tu predsa len skôr do počtu, čo je u herca jeho formátu skutočne škoda). Vidíme sa o 90 rokov. (28.09.2019)

Tohle byl pro mě jeden z nejnepříjemnějších filmů, co jsem viděl. Je to v podstatě určitá dystopická vize zasazená do současného světa. První půlka působí skoro jako dokument a druhá půlka je šílená jízda. Možná malinko předvídatelná, ale to snad jedině díky tomu, že se to pyšní nálepkou horor, tak to člověk trochu čeká. Jinak šílená marnost a zoufalství. Nesnáším iracionalitu ve všech formách a tohlecto byl teda šílený trip, a to snad u všech postav. Normálně bych to asi odsoudil, ale na tenhle film se jen tak nezapomene. Hodně scén natočeno opravdu velmi sugestivně. (02.09.2019)

Nuda v severním Švédsku. Pohanský horor, který je v podstatě analogií k subžánru hororů, v nichž se jedinec/skupina jedinců dostane na odlehlé místo mezi členy náboženské sekty, paradoxně se sektáři i pohané ve filmech chovají podobně a nově příchozí cizinci dopadnou nakonec vždy stejně... Vizuálně pěkné (zajímavá je práce s barvami - bílá je tu použita ve smyslu černé, po asijsku barvy smrti, celé je to extrémně přeexponované atd.), jinak zdlouhavé, nudné a předvídatelné... (04.10.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)