Slunovrat

Viděna prodloužená verze. A možná mi to malinko zhoršila dojmy. Sám režisér říká, že director´s cut je kompletnější, ale kino verze má zas lepší tempo. Osobně doporučuji nejprve kino verzi a posléze tu režisérskou. A ačkoliv jsem si loni Děsivé dědictví užil o něco více, rozhodně budu Asterovy filmy i nadále vyhledávat a těšit se na ně. A jsem docela zvědav, jestli se tento režisér plně etabluje v produkci znepokojivých divno-hororů nebo po čase zkusí také něco jiného. Za mě by to asi bylo zbytečné, když právě tento žánr zvládá tak bravurně a taktéž přeju úspěch čím dál význačnějšímu studiu A24 s dalšími filmy. Florence Pugh je tu k zulíbání, i vzhledem k situaci mě ale občas hektolitry slz iritovaly, snad třeba příště. PS : na exkurzi do odříznutých komunit, neřknu-li sekt, mě obzvláště po tomto filmu nikdo nedostane! (05.11.2019)

Jako by nedávná Čarodějnice potkala Rituál z roku 1973. Slunovrat je koncentrovaná poetická, psychologická hrůza, která ale neděsí tím, že by prostě jen šokovala a lekala - děsí plíživou nepředvídatelností, kdy sice tušíme, jak kdo dopadne, ale rozhodně netušíme, kdy a co se mu stane. Prokleté dědictví mě spíše zklamalo, ovšem druhý Asterův film to u mě už vyhrál na plné čáře. Už úvod, ve kterém poznáváme postavy a jejich vztahy, je bezvadný, ovšem po přeletu do Švédska jen těžko hledat slova pro popis té atmosféry, která nastane. A jak je to natočené! Nápadité úhly kamery a střihy, dlouhé a vtahující záběry, k tomu "živá" hudba a jeden podivnější pohan než druhý. Těším se, až to uvidím znovu - vím přesně, nač se budu chtít soustředit. (02.08.2019)

Naprosto neuvěřitelný film, jedinečný divácký zážitek, a současně šílené psycho a zlá noční můra. Už Děsivé dědictví mě loni nadchlo, ale u Slunovratu prostě nenacházím slov pro to, co se mnou ten film udělal. Je to strašně zajímavé vizuálně (místy člověk skoro nestíhá sledovat, co všechno se v obraze děje, viz třeba všechny ty hýbající se květiny v závěru), interpretačně (v tom filmu se dá tolik věcí vykládat tak různě a dlouho o všem přemýšlet) i dějově - ačkoli to má skoro 2,5 hodiny, vůbec mi to nevadilo, protože se tam neustále děje něco znepokojujícího nebo fakt hodně divného, některé scény jsou doslova šokující a těžce mnou otřásly, a celkově jsem ohromen, kolik práce muselo být za tím, vytvořit celý ten bizarní svět komunity (která na mě působila spíš jako sekta) se všemi těmi jejich fascinujícími rituály, tradicemi, kostýmy, architekturou a nástěnnými malbami - ten, kdo tohle všechno vymyslel, byl prostě geniální. Btw. při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na film Rituál, ta podobnost je zcela nepřehlédnutelná; teprve po zhlédnutí Slunovratu jsem si zde přečetl, že režisér uvedl Rituál jako svůj inspirační zdroj. UPDATE 4.12.2021 - Napodruhé po 2 letech mě to kupodivu už tak nebralo. Asi je to tím, že už jsem znal, jak to celé dopadne, takže jsem měl spíš prostor si tam všímat věcí, které mi poprvé unikly, než abych se do toho naplno ponořil jako poprvé - a potom mi hlavně přišlo, že se tam strašně dlouho nic neděje, ten film má doslova nekonečně dlouhý úvod, a celkově si dává se vším strašně načas, a nepřišlo mi to nově už skoro vůbec strašidelné (nikoli nutně absencí tmy, jako spíše tím, že se tam podle mě prostě nic strašidelného neděje - ta komunita měla prostě nějaká svá pravidla, a ti pitomí Američani - v mně osobně dost nesympatickém hereckém obsazení - na ně prostě doplatili a vůbec tam neměli jezdit - v tomto ohledu se dá o tom filmu téměř až říct, že je to v podstatě standardní teenagerská vyvražďovačka, kdy partička studentů vyrazí do přírody a tam jeden po druhým nakonec umírají). Když jsem se zde navíc dočetl, že si tím filmem režisér řešil svůj bolestivý rozchod s holkou a že motiv rozkladu vztahu Dani a Christiana je zde zcela ústřední, zatímco já jsem ho osobně měl tendenci vnímal jako veskrze nadbytečný nebo minimálně okrajový, tak to celý film v mých očích ještě víc deklasovalo, a celkově jsem si u toho bohužel potvrdil, že dvakrát do stejné řeky skutečně nevstoupíš. (28.09.2019)

„Staroba, hniloba, tíseň a plíseň... mladého ducha labutí píseň.“ Velmi inspirativní. Jeden by měl chuť konvertovat zpátky k pohanství. Bibli na nočním stolku vyměnit za knihu Rubi Radr a místo krucifixu pověsit nad dveře figurku ze slámy. Vzít si příklad z těch vesničanů, dožít se v plném zdraví 72 let (tedy já bych navrhoval 77, jinak si důchodu moc neužijeme, až nám zvednou odchod na 70) a pak skočit do posvátné Macochy. Čímž by člověk vystrčil zadek na strašidlo smrti a udělal fakáč na všechno to umírání ve strachu, bolestech a plenkové hanbě při snaze oddálit nevyhnutelné, za bohulibé asistence lékařů. Na všechnu tu šílenou bolest např. v terminálním stadiu rakoviny nebo na plíživou a strašidelnou ztrátu duše při Alzheimerovi. Umřít uprostřed severské komunity fajn lidiček, zdravej, šťastnej a smířenej? No nekupte to. Ale abych nekončil tak drsně, ponechávám zde ještě můj původní, rozverný komentář: "V masovém koláčku chlup, pubický. Tvé sémě mám co by dup, navždycky." Bohatě ilustrovaný herbář a pohanský manuál "Psychiatrem snadno a rychle", s přiloženým cédéčkem "Orgasmické hekání a šílené kvílení nahých stařen." Máš trauma jako řemen, sladká dívenko civilizační? Nepomáhají prášky, psychiatři ani tvé vlastní studium psychologie? Zobni houbičky, dej si věneček z lučních květů do vlasů, zatancuj si s námi vesele a zapal medvěda! Don't worry, be happy... (05.03.2022)