Slunovrat

Přiznávám se, že jsem jel na " Slunovrat " do kina se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byl natěšenej díky pozitivním ohlasům i díky traileru, který dokázal dostatečně navnadit. Na druhou stranu mě ale odrazovala poměrně dlouhá stopáž. Jak jsem do kina jel, tak z kina i odjíždím. A to se smíšenými pocity. Stopáž filmu mi sice nakonec nepřipadala tak dlouhá, hlavně díky tomu, že děj dokázal celkem zaujmout. Horší už to bylo s koncem filmu. To co ze snímku ve finále nakonec vylezlo nebylo podle mýho gusta. Navíc mi místy " Slunovrat " připadal jako komedie. A evidentně jsem nebyl sám. Párkrát jsem se totiž nejenom já, ale i celej sál hlasitě smál. Což podle mě u tohoto snímku nebylo záměrně. Když to shrnu, tak jsem od " Slunovratu " čekal daleko víc. Film sice nabízí pár silných scén a momentů, díky nimž se dá v pohodě přežít i delší stopáž, vše ale kazí ( podle mě nepovedenej a nehodící se ) konec. Ve výsledku si tak u mě tihle milovníci halucinogenních drog vysloužilo slabší 3 hvězdy. Komentář zakončím jako jeden nejmenovaný ( bývalý ) uvaděč počasí na ČT. " Slunce v duši ". (02.08.2019)

Mild spoilers ahead. Ještě teď nemůžu dejchat, velký vnitřní znechucení a totálně divná várka pocitů, která se střídá raketovým tempem, kdy se smějete, brečíte, ste jak sjetý, buší vám srdce ze strachu a chce se vám blejt. A to všechno ve stejnej moment, z čehož ste vnitřně dost zmatený, protože to vaše hlava nezvládá zpracovávat. Fakt díky, ale znova to už vidět nikdy nechci, jinak skočim ze skály na šutr a netrefim se, a kladivem fakt dostat nechci:( P.S.: asi tak nejvěrohodnější zachycení tripu ever. (02.08.2019)

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Fíííha. Švédové rozhodně neskáčou nadšením. Nezměrné dobro z téhle severské komunity se totiž začne chtě nechtě bortit pod rukama. To bylo tak: při příležitosti oslav slunovratu, které se konají jednou za nespočet let, se do rodného kraje vrací ze Spojených států univerzitní student a vezme s sebou bandu přátel. Léto v Evropě, proč ne? Tvoří je hlavně pár, který spolu nějakou dobu je, ovšem její psychické potíže, které ještě prohloubí rodinná tragédie, vztah dlouhodobě narušují. Skandinávští blonďáci a jejich obřady ovšem s mezilidskými vztahy celé party ještě sakra zacloumají. Zdá se, že tvůrci mají tamní (dávnou) kulturu solidně nastudovanou, to, co se děje v druhé polovině je jen logické vyústění velmi umně vystavěného příběhu. Nikdy úplně nezapadající slunce, předlouhé záběry, střídání nálad a emocí, nespočet bizarních scén, postupy jdoucí si svou vlastní cestou, množství vizuálních detailů, skvostná gradace. A dost drsných momentů, které ovšem tak nějak do děje patří, a je jen na divákovi, na kolik se jim (snad až) „vysměje”. Nejde o exhibici, nýbrž o chytrý autorský záměr. Pokojné oslavy přírody provázené četnou konzumací halucinogenů mají svůj pevný řád, komunita ctí striktní pravidla. Chápu, že pro milovníky „klasických” hororů půjde o špatně stravitelný vtip, kdo zná jméno režiséra a scénáristy Ari Astera, musel tušit, že to nebude procházka sluncem zalitou loukou. Víru v samu sebe získávající Florence Pugh je velmi dobrá. (02.10.2019)