Slunovrat

Pokud se vrátím myšlenkami k pár dní staré projekci Slunovratu, vybaví se mi naprostý bizár způsobený fungováním severské komunity slavící slunovrat. Právě to je asi nejvýraznějším aspektem filmu a faktem, proč většina diváků nebude vědět, co si o filmu myslet. Sám jsem měl nějakou dobu problém rozlišit, jestli je ten film divně špatný, nebo zvláštně skvělý. Heh... Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu. Šílené a nepředvídatelné je to dost, Florence je skvělá a gore povedené. Mrazivý začátek, líbezné hraní na flétničky, skoky důvěry, sexuální rituály a pubické ochlupení ve všem, co vás napadne totiž z hlavy jen tak nedostanu... Nevím, jestli mě zajímá prodloužená verze, ale zážitek to byl zajímavý. (07.08.2019)

„Staroba, hniloba, tíseň a plíseň... mladého ducha labutí píseň.“ Velmi inspirativní. Jeden by měl chuť konvertovat zpátky k pohanství. Bibli na nočním stolku vyměnit za knihu Rubi Radr a místo krucifixu pověsit nad dveře figurku ze slámy. Vzít si příklad z těch vesničanů, dožít se v plném zdraví 72 let (tedy já bych navrhoval 77, jinak si důchodu moc neužijeme, až nám zvednou odchod na 70) a pak skočit do posvátné Macochy. Čímž by člověk vystrčil zadek na strašidlo smrti a udělal fakáč na všechno to umírání ve strachu, bolestech a plenkové hanbě při snaze oddálit nevyhnutelné, za bohulibé asistence lékařů. Na všechnu tu šílenou bolest např. v terminálním stadiu rakoviny nebo na plíživou a strašidelnou ztrátu duše při Alzheimerovi. Umřít uprostřed severské komunity fajn lidiček, zdravej, šťastnej a smířenej? No nekupte to. Ale abych nekončil tak drsně, ponechávám zde ještě můj původní, rozverný komentář: "V masovém koláčku chlup, pubický. Tvé sémě mám co by dup, navždycky." Bohatě ilustrovaný herbář a pohanský manuál "Psychiatrem snadno a rychle", s přiloženým cédéčkem "Orgasmické hekání a šílené kvílení nahých stařen." Máš trauma jako řemen, sladká dívenko civilizační? Nepomáhají prášky, psychiatři ani tvé vlastní studium psychologie? Zobni houbičky, dej si věneček z lučních květů do vlasů, zatancuj si s námi vesele a zapal medvěda! Don't worry, be happy... (05.03.2022)

Tohle byl pro mě jeden z nejnepříjemnějších filmů, co jsem viděl. Je to v podstatě určitá dystopická vize zasazená do současného světa. První půlka působí skoro jako dokument a druhá půlka je šílená jízda. Možná malinko předvídatelná, ale to snad jedině díky tomu, že se to pyšní nálepkou horor, tak to člověk trochu čeká. Jinak šílená marnost a zoufalství. Nesnáším iracionalitu ve všech formách a tohlecto byl teda šílený trip, a to snad u všech postav. Normálně bych to asi odsoudil, ale na tenhle film se jen tak nezapomene. Hodně scén natočeno opravdu velmi sugestivně. (02.09.2019)

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé... (14.08.2019)

Bizarní mindfuck plný nordických kultů, precizně snímající kamery a tenzní atmosféry, která postupně přerůstá do nefalšovaného inferna. Vyobrazení násilí a vražd nevadí, naopak je svěží, neotřele natočené a občas velmi intenzivní za pomoci hudby a zručnosti tvůrců. Zajímavý mix temné vztahovky, odehrávající se výhradně v tmavších interiérech a exteriérech (první polovina), kde si každý najde to svoje na obou protagonistech a přesvícené pastvy pro oči, kde jsou všichni milí, než začnou mordy. Paradoxně zatímco vztahovka má sílu a z temna se má tendenci vymotávat, tak na oko pozitivní, opulentně nasnímané přírodní scenérie divočiny jsou plné světla, ovšem zde platí dvojnásob pořekadlo, že pod svícnem je největší tma. Odvážná filmařina, která tu v takové formě a s tak svojským režijním rukopisem dlouho nebyla. (28.06.2020)