Červený drak

Vynikající a nedoceněné dílo, které v roce 1986 zapadlo v kinech, ačkoliv vzniklo na základě bestselleru Thomase Harisse, jehož následující adaptace (SILENCE OF THE LAMBS) patří mezi celosvětové kasovní trháky. Michael Mann zde pracuje se svými typickými prosředky, do detailu studuje řemesla postav, zaplavuje nás svými namodralými odstíny, stylovostí, díky které jen dostává snímek určitou nadčasovost - jednoznačně ho zařadit do běžné produkce let osmdesátých nelze. Specifická mannovská atmosféra je zde ještě podržena (jako obyvkle) skvělým výběrem hudby, mimo jiné např. Klaus Schulze, spoluzakladatel mannovým miláčků z Tangerine Dream. Díky Brianu Coxovi dostala postava Hannibal Lectera pro jednou nádech slabosti. (07.09.2016)

Možná zajímavá kriminálka, s pěknými záběry, půobivě temnými syntezátory, ale příliš dlouhá, nudná s necharismatickými herci. Hannibal Lecter byl asi vtip. Chápu vyšší hodnocení, ale já jsem se prostě neskutečně nudil, filmu by prospělo trochu života, zrychlit tempo, zkrátit stopáž aspoň o půl hodiny a přidat nějaké napětí, akci. (22.02.2012)

Pochválil bych kameru a jistou atmosféričnost, ale příběh mi byl dost jedno. A z Coxova Lecktora sice je cítit inteligence, nadřazenost a hrozba, ale ne děsivě uhlazená démoničnost, kterou později Lectera obdařil Hopkins. Ve stejném roce měl premiéru i Henry: Portrét masového vraha a ten mi přijde mnohem zajímavější. (27.08.2023)

Neznám Harrisovu předlohu, neviděl jsem zatím Mlčení jehňátek natočené až o 5 let později, remake Červeného draka z roku 2002 budu nejspíš dlouho ignorovat. Nicméně jsem v rámci žánru krimi thrilleru docela fandou téhle staré školy 60. – 80. let a tenhle kousek jsem si nad očekávání hodně užil. Z tvorby Michaela Manna mě už v minulosti uchvátil Zloděj a zde mi Mann opět potvrdil, že patří minimálně v 80. letech patřil k těm výjimečným režisérům, kteří dokážou natočit řemeselně špičkový, skvěle vystavěný a zároveň esteticky nádherně vybroušený film, aniž by přitom forma jakkoliv převyšovala obsah. Vyprávění děje možná plyne pomalu, ale v rámci zpracování a využití kriminalistických metod (např. ve scéně z laboratoře se zkoumáním protrženého dopisu), stejně tak analýzy psychologie vyšetřovatele i pachatele, často zachází do fascinujících detailů, jak se to skutečně vidí málokdy! K celkovému zážitku přispívá nepochybně i kamera a zvláště od chvíle, kdy se pravidelně přesouváme k dění kolem ústředního pachatele, dotváří atmosféru i parádní soundtrack s dobře zvolenými písněmi. S Williamem Petersenem v hlavní roli jsem se setkal už díky Friedkinovu Žít a zemřít v L.A., tady opět podal bravurní, strhující výkon. Postava odhodlaného kriminalisty, svádějícího vnitřní konflikt, Petersonovi dle mého názoru výborně sedla a navíc jí s lehkostí obdařil obrovským charismatem. Vyústění celého příběhu je na jedné straně „správně děsivé“, na druhé i patřičně silné. Od prvního záběru s dialogem u stromu na pláži jsem byl v napětí a navzdory často diskutovanému střihu u závěrečné přestřelky nemám potřebu vzhledem k celkovému zážitku něco vytýkat. [90%] (23.07.2022)

Nejslabší film Michaela Manna (ještě jsem ale neviděl jeho Pevnost, která tohle prohlášení s největší pravděpodobností zrelativizuje), neatmosferický a nudný, je až s podivem, jak sterilní snímek natočil jeden z nejlepších hollywoodských specialistů na thrillery. Určitě to však není předlohou, i když alternativní adaptace Bretta Ratnera je stejně nemastně neslaná. Že to ale jde i jinak, ukázal doslova ohromující kulinářský neo-noirový zážitek Jonathana Demmea Mlčení jehňátek... Červený drak je totiž prototypem snímku, na němž se podepsala doba jeho vzniku, konkrétně pokleslá popkultura 80. let, všechny ty rádobytemné syntezátory dnes již tak zoufale nefungují...tohle mi svým vyzněním místy připomínalo skoro až soudobou levnou italskou TV produkci... Ještě že se naštěstí filmový průmysl tak překotně vyvíjí... Podobné filmy: Červený drak, Mlčení jehňátek (22.03.2010)