Červený drak

Kriminalistická část téměř věrná kopie knihy. Psychologická upadá. Knihy Thomase Harrise zbožňuji, takže nemůžu dát víc. A Lecter v podání Briana Coxe vůbec neodpovídá postavě v knize po stránce chování, to vystihl lépe Hopkins. Spojte si Mannhuntera od Manna a Red dragona od Rattnera, a dostanete téměř dokonalý přepis knihy. (18.05.2010)

Zatímco Červený drak z roku 2002 vizuálně čerpá ze Se7en, Manhunter z roku 86 obrazově připomíná spíš Vesmírnou Odyseu. Po všech stránkách velmi dobré zpracování, scénář chytrý a funkční. Kamera a osvětlení nabírá téměř geniálních parametrů a film přes desetiletí vzniku nesmrdí dobově oblíbenou Béčkovostí. Všeobecné námitky, že Brain Cox není Anthony Hopkins mají v tomto případě stejnou relevanci jako konstatování, že Křemílek není Vochomůrka a Marylin Monroe není Milan Kňažko. Ano, víme to všichni. Teď ještě zbývá si uvědomit, že na tomhle faktu vůbec nesejde. Závěr: Osmdesátkový thriller, že kterého není cítit filmařská debilita osmdesátých let a překvapuje téměř artovou závěrečnou přestřelkou? Tak to beru, pane Mann. (10.07.2011)

Nemám rád porovnávania, ale musím povedať, že tri hviezdy pre Manna a tri hviezdy pre rutinného Rattnera sú v tomto prípade veľký rozdiel. Mann ponúka niekoľko skvelých, mrazivých scén, svojskú atmosféru a vydarené uvedenie budúcej kultovej postavy Hannibala Lectera na scénu. Za tri je to ale preto, že mám z filmu dojem, že príliš rýchlo za štvrťstoročie zostarol a nie je teda náhoda, že sa nestal klasikou a málokto ho pozná. (19.06.2012)

Neznám Harrisovu předlohu, neviděl jsem zatím Mlčení jehňátek natočené až o 5 let později, remake Červeného draka z roku 2002 budu nejspíš dlouho ignorovat. Nicméně jsem v rámci žánru krimi thrilleru docela fandou téhle staré školy 60. – 80. let a tenhle kousek jsem si nad očekávání hodně užil. Z tvorby Michaela Manna mě už v minulosti uchvátil Zloděj a zde mi Mann opět potvrdil, že patří minimálně v 80. letech patřil k těm výjimečným režisérům, kteří dokážou natočit řemeselně špičkový, skvěle vystavěný a zároveň esteticky nádherně vybroušený film, aniž by přitom forma jakkoliv převyšovala obsah. Vyprávění děje možná plyne pomalu, ale v rámci zpracování a využití kriminalistických metod (např. ve scéně z laboratoře se zkoumáním protrženého dopisu), stejně tak analýzy psychologie vyšetřovatele i pachatele, často zachází do fascinujících detailů, jak se to skutečně vidí málokdy! K celkovému zážitku přispívá nepochybně i kamera a zvláště od chvíle, kdy se pravidelně přesouváme k dění kolem ústředního pachatele, dotváří atmosféru i parádní soundtrack s dobře zvolenými písněmi. S Williamem Petersenem v hlavní roli jsem se setkal už díky Friedkinovu Žít a zemřít v L.A., tady opět podal bravurní, strhující výkon. Postava odhodlaného kriminalisty, svádějícího vnitřní konflikt, Petersonovi dle mého názoru výborně sedla a navíc jí s lehkostí obdařil obrovským charismatem. Vyústění celého příběhu je na jedné straně „správně děsivé“, na druhé i patřičně silné. Od prvního záběru s dialogem u stromu na pláži jsem byl v napětí a navzdory často diskutovanému střihu u závěrečné přestřelky nemám potřebu vzhledem k celkovému zážitku něco vytýkat. [90%] (23.07.2022)

Mannovo pomalejší vedení filmu spolu s ne vždy vhodně zvolenou hudbou u Lovce lidí částečně nabourává jinak tvrdě thrillerovou atmosféru, která by mohla být ostřejší, agresivnější, a/nebo tíživější. A Apel na rodinné hodnoty se zase opírá o trochu triviální charaktery (snad vyjma toho hlavního, ale to jen díky zajímavé minulosti), ovšem kromě toho jde o dobře vyřešenou adaptaci, která má své působivé i chytré momenty. Líbila se mi fungující krimi zápletka a dobře zvolený moment odhalení vraha, kdy divák má dost času na to, aby tápal, ale přitom mu nebyl upřen náhled z druhé strany (aneb Mannův "férový" přístup). 6/10 (24.08.2009)