Přes prsty

Petr Kolečko to má krapet nahoru dolů. Do svého příběhu bez ambicí o milostném trojúhelníku z atraktivního sportovního prostředí původně režiséra hledal, nakonec taktovku vzal (vůbec poprvé) sám. Beachvolejbalistky jsou to hezké, sehrané a nyní se vydrápaly na vytoužené plážové mistrovství Evropy. Jenže mladší z nich začne pomýšlet na miminko (před vrcholem kariéry (!), no, dobře), začnou mít mezi sebou spory a navíc do všeho začne zasahovat osobitý správce volejbalového areálu se zarostlým ksichtem Jiřího Langmajera. A s ním přijdou mnohé vztahové kotrmelce, rozuměj nepravděpodobné nesmysly. On sám je každopádně skutečným hybatelem příběhu, děvčata (sexuální objekty) jsou tu jen proto, aby ukázala zadek nebo dokonalý účes. Chápu, že mnozí neskousnou, že sebevědomému padesátníkovi s tajemnou minulostí všechno projde. Rozvrací vztahy, jiné zase narovnává. Naštve jednu, pak druhou, ale vždy se to samo tak nějak vyřeší a vše zase začne nanovo. Kolečko je (zejména první půlhodinu) hodně rozpačitý, pak ale zejména díky Langmajerovi zesílí třaskavé hlášky (třeba v luxusní restauraci: „Ten plátek musí být tak jemnej a růžovoučkej, že když ho omotám plameňákovi kolem péra, nepozná to!“) a je to fajn záležitost. Kolečko holt slušně vidí do průměrného českého diváka, nic spletitého nevymýšlí, nikam hluboko se nepouští. Samozřejmě je tam celá řada přešlapů, nespočet scén vyšumí do ztracena, ale já si tedy přehlídku nevkusu na domácí scéně představuju jinak. A právě proto dávám přepálené čtyři hvězdy. Navíc když si vzpomenu na nedávné tuzemské bolesti Všechno nebo nic, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Miluji tě modře nebo Věčně tvá nevěrná... (18.01.2020)

Co si budeme povídat... Tenhle flák dělá trhákem Jirka Langmajer. To s jakou lehkostí a zároveň suverenitou prochází životem a touto hodinkou a půl, to je naprosto super! Dopomohla tomu, i když krapet laciná, pohodová story, plná vtipu, romantiky, sexu, voliše a samozřejmě i půvabu a krás v podání hlavních dam - Hřebíčkové a Nesvačilové. Za mě velice příjemný překvapení, což se u českých komedií jednadvacátýho století hrozně moc cení! 75% (04.11.2020)

Na Hřebíčkovú prosím už nedávajte zábery príliš zblízka, pretože potom je strašne vidieť, jak rýchlo postúpil čas. V kšiltovke to ešte ujde, ale prečo z nej robia mladicu, veď každý vidí, že jej nie je 20. Samotný film hromadí od začiatku trapnosť za trapnosťou. Prachař požiada svoju zubatú priateľku, teda opäť spomínanú Hřebičkovú, o ruku a ona reaguje ako afektovaná kunda. Potom príde na rad volejbal a deti za nimi chodia o podpis. To ako fakt? Veď plážový volejbal má tak dokopy 10 fanúšikov v celej republike. To si už môžem ísť pre podpis k bezdomovcovi, má to rovnakú hodnotu. A keď sa na scéne objaví Langmajer, viete, že prišiel úchyl oblečený ako tupý buran a je po celej komédii. Zase to je položené na tom, aký je ten Langmajer super zvodca, každá mu chce dať. No a Dyk to je fakt dick. (20.01.2020)

Zoufale nevtipný a strašně nudný film, který ani není sportovní komedií, nýbrž takovou klasickou českou vztahovou komedií, kterých za posledních pár let vzniklo nejmíň 50 a všechny jsou si podobné jak vejce vejci. A Přes prsty není žádnou výjimkou, a to naprosto v ničem. Teda jo, tohle je obzvlášť nudné a obzvlášť nevtipné. Ale jinak nic víc. Škoda plýtvat k tomuhle slov, už z těch pár vět musí být naprosto jasné, jaký ten film bude. 1* (17.02.2020)

"Ženský vnímaj jinak kvalitu informací." Jako celoživotní fanda sportu musím uznat, že tak špatnej volejbal jsem snad v životě neviděl. Tím však negativa končí a následuje zábava. A já se bavil královsky. Většinou za to může hovado Jíra, ale není na to sám. Třeba rumunskej skořápkář Gejza to taky rozjel docela slušně. Z podobnejch filmů si toho kromě nálady většinou moc nepamatuju, ale tady nevymizí vzpomínka na porovnávání pinďourů, jednoznačnej instantní parametr, legovou terminologii, albánský přísloví nebo hádku, kdo komu zasune láhev whisky mezi pysky. Co je ale ještě horší, tak já jsem během filmu netoužil po výměně tělesnejch tekutin s přítomnýma slečnama, protože já jsem toužil bejt Jírou a v pohodě si to užít se všema. Na to jsem moc slušnej týpek, ale film ve mně vyvolal snění a to já považuju za známku toho, že se to povedlo. (12.10.2021)