Jackie

Velmi autenticky natočená tvář první dámy, během atentátu na JFK a událostí pár dnů poté. Natalie Portman opět předvádí špičkový výkon a ztvárnění první dámy, plné depresí, náladovosti, snad nešlo zahrát lépe. Samotný příběh není až tak zajímavý, neboť se jedná o zpověď první dámy, která odvypráví nepříjemnému novináři posledních pár dní po atentátu a za celé dvě hodiny se toho moc nestane. Vynikající jsou scény autem bezprostředně po atentátu a ty, které jsou snímány dobovou kamerou. Mě osobně na filmu upoutalo, jaké rozporuplné pocity ve mě osobnost Jackie zanechávala. Na jednu stranu člověka mrazilo z jejích depresí, psychického stavu, ale na druhou mnohdy nechápal její počínání a chovaní. Čím déle film trvá, tím mi byla Jackie méně sympatická a už měl docela po krk nonstop brečící ženy. Po vizuální stránce je film vypiplaný a není nic, co mu vytknout. Možná až moc se zde tlačí na podlézání akademikům.......7/10 (04.02.2017)

Film bez děje, bez emocí, bez přirozenosti. Není se čeho chytnout. Vyprávění retrospektivně reaguje na probíhající rozhovor, přičemž samotné scény jakoby se kupily bez ladu a skladu za sebe. Portman je vůči divákovi nepříjemně vtíravá, zároveň natolik plochá, že s ní nejde nijak soucítit. Film má 100 min, ale jako by měl věčnost. Potenciálně zajímavý námět ztvárněný tím nejnudnějším způsobem. Larraín se celý film potácí mezi artovou pocitovkou a neskutečně popisnou nudou. 4/10 (08.03.2017)

(1001) Billy Crudup byl prý fascinovaný tím, jak představitelka hlavní role zmizela ve své postavě. Nevím, jak to vypadalo z jeho pozice pár kroků od ní, ale z mé s pořádným odstupem jsem neviděla příběh skutečné živoucí ženy, ale pouze Natalii Portman snaživě napodobující něčí přízvuk a řeč těla. Její styl mechanického, vydřeného herectví i nadále nemám ráda, a protože s tím režisér ani nepracuje jako se záměrem a proti srsti toho výkonu se snaží film směrovat do bizarně nevhodné dojemné/poetické stylizace, získává kvůli tomu film nepříjemnou, nevyspělou pachuť. Rozhodně tomu nepomáhá dvojité rámování komentářem, jednou novináři a jednou knězi. Z toho mám pocit, že film tak málo věří tomu, co zobrazuje, že má nutkavou potřebu to ještě raději dodatečně vysvětlovat, a rovnou dvakrát, což prostě žádnou důvěru ve tvůrčí schopnosti/záměry autorů nevzbuzuje. Když už, tak bych určitě raději viděla jednu z dříve zamýšlených verzí s Aronofskym jako režisérem a Rachel Weisz jako Jackie. (02.05.2022)

"Jackie" vlastně představuje odvrácenou stranu Wese Andersona. Také tu máme postavy hledící ve vycentrovaných kompozicích do kamery, figury v prostorných interiérech s členitou výpravou i často výraznou barevnou paletou i další stylové postupy primárně asociované s hračičkovským hipster autuerem. Jenže zatímco on se vyžívá v umělosti a strnulosti náhle střídaných s erupcemi chaotického hemžení, Larraín ukazuje depresivnost a tíhu pokojíčků pro panenky. A vlastně skrze příběh první dámy, která na náhlé tragické ztrátě musí budovat odkaz budoucí historii, překvapivě říká mnohé i o Andersonově tvůrčí metodě, která také z historických a umlěckých artefaktů skládá idealizovaný obraz Kamelotu, který už nikdy nebude, ale k němuž tím spíš tak melancholicky vzhlížíme. (27.01.2022)

Dává smysl se v životopisném filmu zaměřit na kratší časový úsek, než se snažit do hodiny a půl natlačit něčí celý život. Tady je to zhruba týden mezi atentátem na JFK a státním pohřbem, doba vypjatých emocí a nenápadného tlaku okolí. Natalie Portmanová se snažila Jacqueline Kennedyové podobat tolik, až to občas bylo skoro až na škodu. Rozhodně ale zaujala hudba, které by bylo těžké si nevšimnout. Pro Pabla Larraína šlo určitě o nejvíce divácký film, ale navzdory tématu to stěží bude nějaká zábava pro masy. (16.09.2019)