Jackie

Darmo predstierať, faktom zostáva, že film vznikol ako odrazový mostík pre akúkoľvek herečku, aby naplno ukázala, svoje herecké kreácie. Je to film pre herca a na oscaroch viete tieto konkrétne filmy veľmi ľahko rozlíšiť. Minulý rok to bol napríklad Kráľ Richard, ktorý staval na banálnom príbehu, ale zaujímavý bol práve pre herecké kreácie Willa Smitha. Jackie je síce starší film, ale na hereckom perfekcionizme mu to neuberá. Larraín je aj napriek pomerne jednoduchej téme hravý a nejednoznačný. Časové roviny sa menia jedna cez druhú a až na konci klikne, aká bola vlastne chronológia všetkých scén. Paradoxne to film ozvláštňuje ale nie natoľko, aby ho to spravilo pamätným. Syžet je síce hravý, ale všetko to stojí a padá na formálnej čistote. Či už je to Fontainova kamera a špinavosť obrazu, ktorá je uhrančivá alebo hudba Mica Levi, kde stačí jeden jediný klavírny tón a máme na obraze emóciu. Natalie je potom už len čerešničkou na torte. Film, ktorý je doplňujúci v rámci spomínaných udalostí, a neprinesie historicky nič nové, len nám osvieti problematiku z iného uhla. Na to, o aký film sa jedná ide o formálne aj emočne veľmi dobre spravené dielo. Stavajúce na dialógoch a tichu, ktoré dokonale využíva svoje prostredie, v ktorom sa postavy nachádzajú. A je jedno či je to upršaný hmlistý cintorín, alebo štyri steny prázdneho Bieleho domu. (17.11.2022)

Skrz naskrz nehollywoodský medailonek, ve kterém vládnou dušené emoce a kontaktní kamera. Natalie Portman hraje jinou ligu, ale mám pocit, že by si tenhle příběh čerstvé vdovy zasloužil silnější rámování, třeba do filmu, kde nebude hrát prim, ale výraznou vedlejší linii. Larraín to koncipuje extrémně umělecky, ale to škrcení divácké empatie začne být ve druhé polovině až otravné. (18.12.2017)

Demokracie chcípla. Kennedy natáhl svá ctěná brka ve zlatých bačkorách. Tak pozor, filmem probleskne informace, že to byl skrblík. Tak třeba tu domácí obuv pořídil levně ve vietnamské tržnici nebo mu ji upletla samotná manželka Jackie. Každopádně se o tak luxusní vdovu po něm strhla mela, takže Oswald při pohledu na ni páchal demonstrativní odchod ze scény, bratr po zesnulém si okamžitě pořídil odborné publikace o tom, jak správně liberálně masturbovat v oválné pracovně, nemocnice Parkland musela být evakuována z důvodu nahlášení bomby a investigativní Kevin Costner skončil s pojídáním hamburgerů, neboť trpěl panickými stavy, že v bulce je prezidentův mozek. Natalie Portman je hárající fena, která dokáže utáhnout celou diváckou obec na svůj sexuální pohled, takže muži v protilehlé pozici, tedy Billy Crudup, Peter Sarsgaard, režisér Pablo Larrain a spol. raději volí umírněné herecké a minimalistické režijní polohy. Dopadá to tak, že film ve výsledku osciluje mezi netradičním tv filmem, natočeným v téměř divadelním aranžmá, a příležitostně intenzivním kino filmem, který hodně spoléhá na to, že divák je dostatečně obeznámen s touto historickou událostí. Pokud ne, nemůže se pak divit, že film na něj vyplivne sled celkem kusých informací, kterým se nedaří dát kompaktní formu. Rozvleklých scén je kupodivu méně, než bych čekal, ale najdou se pasáže, které bych vystřihl, například všechny scény s Johnem Hurtem. Na časové popisky je film skoupý, takže jsou zde scény, v nichž se objevuje prezident Kennedy živ a zdráv, a není zřejmé, z jakého časového období jsou. Existuje hned několik filmových dramatizací, které pohlížejí na proslulý atentát z různých úhlů pohledu (Nemocnice Parkland, J.F.K...), ten z pohledu prezidentovy manželky právě doplnil tuhle mozaiku. Pravda, mnoho nového do věci nevnesl, ovšem kde jinde a kdy jindy se vám naskytne jedinečná možnost ošukat rozrušenou slavnou vdovu, která vyloudí pár kapek orgasmu navíc pro manželova ochotného náhradníka do svých kalhotek. V sexuální krizi nejvyšší - poznáš demokrata nejbližšího. 7/10 (02.08.2018)

Tvůrci se vyřádili v kostýmech (Madeline Fontaine stojí za Amélií z Montmartru) a dobové preciznosti, Natalie Portman zase jednou dokonale herecky září, ale jinak je tahle látka už předem odsouzená k tomu stát se dalším životopisným dramatem bez přidané hodnoty. A že už takových bylo. Prostě jedna smutná paní chodí po Bílém domě a řeší, co bude dál. Možná přeháním, ale zhruba takhle vyrovnávání se první dámy Spojených států se smrtí nejmocnějšího muže světa vypadá. Že to koupil v Dallasu a že někdo konspiračními teoriemi žije dodnes, víme. Nás ale zajímá to, co se děje na plátně. Žádné emoce, žádná gradace, žádné scény, které by přinesly nějaký výraznější konflikt. Odvážná i roztěkaná Jackie, která se na veřejnosti dokázala dokonale ovládat a zahrát každou roli, kterou jí její pozice předkládala, je prezentovaná jako žena s rozostřenými povahovými rysy, nicméně dokonale (a na pokraji nervového zhrocení) zahraná Natálkou. I ona však možná lituje, že výsledek nenabízí NĚCO navíc. Ono je fajn sledovat rekonstrukci s přispěním skutečných dokumentárních záběrů, kdy třeba sledujeme záznam z roku 1963, který se odráží v okně auta, ve kterém sedí hlavní hvězda filmu. Jenže co dál? Životopisný film nikdy nezestárne, nikdy nenastane doba, aby byl neaktuální a nezískal si diváckou přízeň. Většinou je to srozumitelný kus pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. (22.02.2017)

Akurát sa pozerám na autentickú fotografiu skutočnej Jacqueline Kennedy Onassis, ktorú porovnávam, s jej hereckou predstaviteľkou Natáliou Portman, ktorá sa síce na ňu dosť podobá, ale nie je to tak, že ako vajce k vajcu, skôr si herečka osvojila reálny predobraz Jackie, v tom, ako hovorí, t. j - používanie spôsobu reči, mimiky, gestikulácia, vystupovanie, štýl chôdze. To si poriadne naštudovala, pokiaľ sa pripravovala na túto, neľahkú, náročnú úlohu, ale akosi pozabudla na to, že z Natálie - tu absolútne nič nie je vidieť a poznať ! Strašne sa chcela stotožniť s Jackie Kennedy, že zabúda na to, že to k sebe nejde dokopy. Mala z časti použiť črty z budúcej vdovy Kennedy Onassis, to je určite zaujímavé, ale najmä mala byť sama sebou, svojský spôsob prípravy, z jej strany, sa vytratil... Celkovo sa jedná o pohľad na situáciu z jej STRANY, pozerám sa na jednotlivé zábery, ktoré sa odohrali po atentáte na jej muža, 35. prezidenta spojených štátov amerických, Johna Fitzgeralda Kennedyho, ktorý sa v osudný novembrový deň, 22. v poradí, roku 1963, OCITOL, ako bažant na STRELNICI, na ktorého pália zo všetkých svetových strán... Občas sa taktiež pozriem na spoločnosť štábu vo White House, ako ich sprevádza, jednotlivými miestnosťami, a to ešte pred atentátom. Takže, dá sa povedať, že všetko začína príchodom novinára, za skormútenou vdovou, a ona mu začne vyprávať, svoju verziu, jej uhol pohľadu. Film je v niektorých pasážach, veľmi dynamický a silný, najmä vo flashbackoch - 22. 11. 1963, čo nastalo po veľkom spiknutiu. Vlastne, zaujalo ma to, ako to vidí pravý člen rodiny, t. j - jeho manželka, ktorá bola práve pri tom, keď sedela vedľa neho v luxusnej, ale málo stráženej limuzíne, a práve vtedy sa dallaskými ulicami schyľovalo k UDALOSTI, ktorá mi ešte dnes nedá spávať. Chudák, keby ten vedel, čo ho tam čaká... Snímkom ma sprevádza ustavičná nepríjemná, až mrazivo - sugestívna atmosféra, keď sa pozerám na biografický film, ku ktorému sa pristupuje, trochu INAK. Režisér Pablo Larraín ma zaujal svojim rozprávačským štýlom, ktorý absolútne nikoho nešetrí, a ani to nemieni meniť. Škoda je jednej veci, a to je prehnaný zápal hlavnej herečky svojou postavou, pretože sa čoraz viac vytráca IDEA filmu, ktorý ale treba vidieť, pretože je to atypický pohľad na tieto udalosti, z pohľadu manželky prezidenta. Videl som taktiež brilantný film Olivera Stonea - J. F. K. , ktorý sa ale venoval úplne iným veciam. Kto všetko bol v tom namočení... ? Zabúdalo sa na to, čo musela prežívať jeho rodina. Tento film mi to sprostredkoval, len mal dbať na prehnaný výkon Natálie, ktorá je síce presvedčivá, ale aj veľmi zvláštna... PS : Spomína sa tu Abe Lincoln, ktorým bola Jackie - očividne posadnutá... A dá sa povedať, že obaja skončili rovnako. Pre mňa boli Abraham a John, najlepší americkí prezidenti všetkých čias !!! (10.02.2017)