Pretty Woman

V daném žánru sice klasika, ale pro mě je to nadprůměrná romantická komedie. Julia Roberts a Richard Gere vytvořili fantastické duo, na které se hezky kouká. Snímek, který udělal ze všech zainteresovaných přes noc megahvězdy a dopomohl jim k velmi rychlému rozjezdu kariéry. Výsledné hodnocení také sráží fakt, že Pretty Woman je často opakováná v televizi..... (16.09.2007)

Klasika mezi romantickými komediemi je takovou zmodernizovanou variací na Popelku a Pygmalion. Z dnešního pohledu možná trochu překvapuje, že Richard Gere je tu za pěkného hajzla (než ho láska změní a zachrání). Julia Roberts byla opravdu krásná, což tady úplně stačilo. Po letech si také více všímám, jak profesionálně film Garry Marshall natočil – tady má každý záběr své místo a každý nám o postavách či prostředí něco říká. Tohle je pohádka, kterou zvládne bez reptání i chlap. (04.08.2019)

No dobrá, přiznávám, že původní komentář a hodnocení byly výsledkem mírné rozladěnosti. Ne že bych otočil úplně o sto osmdesát stupňů, ale původní odstřel před nastoupenou jednotkou za ranního úsvitu si šlapka Vivian také nezaslouží. Ve skutečnosti je to na jedno či dvě podívání docela snesitelný kousek, i když místo Jůlinky bych si představil hned několik lepších (a hezčích) hereček. (03.06.2009)

Kdybych se na Pretty Woman koukal tak často, jak by si naše televizní kanály přály, asi bych si ji tolik neužil. Z nostalgie jsem si ji pustil po několika dlouhých letech a nelitoval jsem. Na přerod Vivian z prostitutky v dámu a Edwarda z bastarda ve slušňáka se prostě moc hezky kouká, i když je to kýč jak prase. Potěšil Hector Elizondo jako ředitel hotelu... 90% (28.12.2012)

Kultovní slaďák, na který se nelze zlobit. Mezi Richardem a Julií to nehorázně jiskří, humor po většinu času funguje a příběhové schéma, jakkoli neoriginální a vtíravě deklamující svou romantickou variantu "Amerického snu", je dostatečně ucelené a soudržné. I po letech je radost sledovat Vivianin počáteční zmatek, když po letech strávených šlapáním na chodníku náhle čelí mimozemským rozhodnutím, co si vzít na sebe, kdy mluvit a kdy být raději zticha nebo jaký správný příbor použít na hlavní chod a který na dezert. A vůbec nejsladší ze všeho je samozřejmě happyend, který je sice očekávaný a nutný, ale tu pozitivní náladu prostupující celým příběhem takřka dokonale podtrhuje.... Takové méně kouzelné Prázdniny v Římě devadesátých let. (17.08.2012)