The Haunting - Záhadné sídlo Bly

Chtělo by se říct, že druhá série The Haunting se má ke své první stejně, jako druhá série True Detective, i když jde samozřejmě o nebetyčné zjednodušení. Je výrazně jiná, v tomto případně silně literární, což nejspíš souvisí i s tím, že coby volně adaptovaný vzor tentokrát posloužil Henry James. Stejně jako pro první sérii i zde po dlouhou dobu platí váhavé rozkročení mezi psychologickou sondu do utrápených duší domu a regulérní horor. The Haunting of Bly Manor jde ovšem ve svém žánrovém rozptylu ještě mnohem dál a nebojí se zastrčit své strašící horory často úplně do pozadí ve prospěch jiných, subtilnějších emocí. Nejde zdaleka o tak vděčnou a na první dobrou divácký ohromující záležitost, možná se na výsledném tvaru a lehké rozkolísanosti podepisuje fakt, že tentokrát si to Flanagan celé neodtočil sám. Obrazově jde ovšem stále o úchvatnou podívanou, v mlhách u jezera situované Bly je vizuálně vděčné a navíc zabydlené živoucími charaktery, s nimiž se do jeho hlubin rádi propadáme hlouběji a hlouběji. Zmíněná literárnost se podepisuje hlavně na občas kostrbatých dialozích a především na zpočátku ne úplně elegantní vyprávěcí struktuře - zatímco v Hill House jsme se bezprecedentně neustále pohybovali mezi minulostí a přítomností bez explicitních vazeb, Bly Manor je defacto devítidílnou retrospektivou, v rámci které jsou jednotlivé epizody časově "roztříštěné" mnohem logičtěji. Oltář mrtvých a Romance se starými róbami se vymykají, obě ale stylem vyprávění ještě zdůrazňují ono literární vedení příběhu. Jakkoli na mě zklamání nezaútočilo ani jednou, do sedmého dílu jsem si sám pro sebe identifikoval tolik nedostatků, že bych se neodvážil stavět Bly na úroveň jeho předchůdce. Závěrečné dvě epizody ovšem natolik jdou proti očekávání hororových fandů a vydávají se trochu jiným směrem, že si tam tím plným hodnocením stejně přisadím. Nehledě na to, že mě ten závěr docela rozložil. 90 % (21.10.2020)

Bly Manor bylo jako na houpačce. Každý díl mě bavil úplně jinak, takže celá tato série byla oproti Hill House dost nekonzistentní, což mě štvalo asi nejvíc. Vždycky mě nějaký díl hrozně bavil a z dalšího jsem měla zase rozpaky, ba dokonce jsem se nudila. Herecky to bylo ale super. Victoria Pedretti se mi vryla pod kůži a bylo skvělý hádat, co se s ní bude dál dít. To je další věc na téhle sérii, je strašně těžké jí předpovídat. Někdy jsem nevěděla pořádně, jestli jsem v obraze. Na druhou stranu je tam dost věcí, které si tak nějak zasloužily dovysvětlení, nebo aby se jim věnovalo více pozornosti. Přišlo mi, že se každou chvíli otevřela nějaká nová kapitolka, aniž by se dokončila ta předešlá. Tím se dostávám k tomu, že některé ty linie byly zdlouhavé a nezáživné. Hill House měl prostě asi větší spád a držel se tak nějak pořád na jedné koleji, za to Bly Manor neustále odbíhalo do různorodých koutů. Netvrdím, že to bylo špatně a byla jsem na to tak nějak nachystaná, protože Flanaganův rukopis už mám nastudovaný poměrně slušně a ne vždy ho dokážu řádně zkonzumovat. Režijně je to ale skvělý, exteriéry a interiéry byly radost, ale po hororové stránce bych asi ještě řádně přitlačila. (03.02.2021)

Očekávání po brilantní první sérii bylo logicky vysoké a samozřejmě musím přiznat, že nebylo naplněno. Hororová stránka je totiž velmi upozaděna, protože jak se v závěrečné epizodě dozvíte od vypravěčky, nejedná se o "ghost story", ale o "love story". A tak jsem si u posledního dílu parádně pobrečela. (21.11.2020)

Po Domu na kopci bych nevěřil, že Mike Flanagan upadne do takového průměru, jakým Bly je. Už mě ale před tímto seriálem přesvědčil s Půlnoční mší, takže jsem se toho trošku obával. A oprávněně. První polovina seriálu je takovou nezáživnou young adult variací na Šestej smysl. Celkem o hovně. Ve druhé polovině ale do té doby dost nezáživný děj začne lehce burcovat a přesvědčí mě o tom, že úplná ztráta času tento seriál nebyl. Některé duchařské scény tu dokonce začnou být i hodně zajímavé. V porovnání s geniálním Hill House je to ale pořád jen čajíček. (24.11.2021)

// Tak jo, na začátku jsem trochu váhal, kolem třetí epizody se to ale konečně rozjelo a jakmile došlo na pátou a šestou, už jsem se regulérně topil v jezírku. Flanaganovi sázka na staré tváře v kombinaci s několika novými vyšla na jedničku a musím říct, že to obsazení bylo až na děti parádní. Dokud hrály sebe, tak to ještě jakž takž šlo, jakmile se ale přepnuly - no, zkrátka narazily na své limity. Což ale nic nemění na tom, že se Hauntingu opět povedlo proměnit obyčejný horor v něco daleko víc. Místo příběhu o rodině jsme tentokrát dostal příběh o lásce, a to hned v několika podobách a ze všech možných perspektiv, což mě na tom vlastně fascinovalo nejvíc. Režijně to bohužel nedosáhlo na level geniality předchozí série, ovšem emocema se to minimálně vyrovnalo, takže za mě jeden z nejlepších letošních počinů a už se moc těším, až si to někdy zase bingnu celé znova. P. S. Victoria Pedretti je zlatíčko. <3 8/10 (17.10.2020)