Psi nenosí kalhoty

Dvě ztracené duše k sobě najdou skrze bolest cestu. Nic víc, nic míň. Co příjemně překvapí je fakt, že i naturalistické S/M hrátky lze natočit celkem vkusně. Dalším pozitivem jsou herci a jakkoliv mám daleko k těmto sexuálním praktikám, Krista Kosonen na mě působila nehorázně sexy. K zapamatování je tu i nehtová scéna, která mi vůbec neudělala dobře po těle. Jen ta komedie mi tu trochu chyběla. Podobné filmy nejsou mým šálkem kávy, ale tohle se mi líbilo. 75% (06.01.2021)

(trochu spoiler) Obávám se, že lidi, kteří neví o BDSM zhola nic, může tenhle film celkem zmást. Přitom jeho poselství skryté v chladné, černohumorné anekdotě, která vyvrcholí scénou se štípačkami, je případné: pokud se hlavní hrdina oddává takovému vztahu a praktikám jen proto, aby se přiblížil své zesnulé ženě, pak jsou pro něj nezdravé a nebezpečné. Správná cesta naznačená poslední scénou vede skrze překonání traumatické minulosti a přijetí sebe sama. (05.10.2020)

Když se řekne S/M ve filmu, tak se nejednomu z nás (bohužel) vybaví "odstínová trilogie", což není zrovna ukázka kvalitního filmového řemesla, a proto je divák rád, že existují tematicky blízké filmy z druhého kvalitativního konce. Psi nenosí kalhoty je velmi s(u/y)rová romantika, která se nebojí na plátně ukázat ledacos, zároveň si však zachovává jistou míru vkusnosti a nesnaží se být prvoplánově šokující či pobuřující. Máme možnost sledovat příběh dvou osamělých lidí, kteří jsou navzdory svým poněkud drsnějším specifickým potřebám vykresleni tak lidským a chápavým způsobem, že jim prostě člověk musí fandit. Oba hlavní herci se svých rolí zhostili nadmíru přesvědčivým způsobem, vedle toho mě zaujala drobná role Ester Geislerové (při scénách pod vodou mi na mysli vytanul Vodník od Erbena). Uvítal jsem, že se vedle s(u/y)rové romantiky a pár divácky nepříjemných scén (zasvěcení určitě tuší, o čem mluvím) našlo místo i pro několik účelně humorných scén. V neposlední řadě musím pochválit nepřeslechnutelný hudební doprovod, který skvěle podtrhoval atmosféru filmu. (02.03.2020)

Bolest je v životě lidském velice specifická záležitost, může být hluboce zarytá či povrchní, spojuje nás, každý žije s bolestmi obou druhů. Je asi více způsobů, jak si ulevit od bolesti v duši. Juha volí cestu, při níž dostane bolest z hloubky na povrch, přišlo mi to celkem tolerantní, většina si kompenzuje své bolesti na druhých. Sledujeme jeho očistnou cestu, jež vede přes bolest, až na práh...na kterém stojí anděl (nového) života v černém s bičem a igeliťákem, když si vzpomenu, že to vlastně byla i komedie, pro našeho doktora nebude tedy vůbec lehké si třeba jen tak od srdce zatančit v s/m oblečku na bizárdýze. Klasicky skvělá režie, jež je z těchto krajin očekávána a celkem silný příběh, který krásně rozehrává hru několika postav...všichni nějak kompenzují své bolesti, což může lidi velmi silně spojovat. [Filmový klub Citadela] (03.03.2020)

Psi nenosí kalhoty, nestojí na dvou nohách a pokud vím tak si většina z nich ani neužívá škrcení jakožto prostředek pro spojení se svou mrtvou ženou, ale nehodlám ze sebe dělat odborníka, my měli doma vždycky hlavně kočky. Netradiční finská romantika vyprávěna především vizuálně (a ta vizuální stránka je vskutku lahodná), kterou si asi nebudu nutně chtít v blízké době zopakovat, ale jako intenzivní jednorázová záležitost fungovala skvěle. A Mádlova ségra ze Snowboarďáků (tak ji mám prostě zafixovanou) zpívající Vyletěla Holubička samozřejmě nesmí chybět. 8/10 (09.12.2020)