Ostře sledované vlaky

Joo, pakliže se Vašek Neckář zamiluje, stojí to většinou za to... když zrovna nemaluje srdce po zdech vězení, hrabe se ve starém železe nebo blbne s pyrotechnikou a břitvami... oskarový hořkosladký příběh s úsměvně erotickým nádechem nemůže nezaujmout prakticky jakkoli žánrově vymezeného diváka a atmosféra bezstarostného zapadlého nádraží na pozadí sklonku druhé světové války je jednoduše magická... válka a její důsledky jsou zde zobrazeny pouze zprostředkovaně, daleko důležitější jsou osudy hlavních postav, jejich problémy a činy...děj plyne pozvolna a je vyzdoben příjemně jednoduchými scénami a dialogy... v kongenialitě obsazení a veškerých technických disciplín nelze než prakticky na první dobrou natočený snímek ostře sledovat od počátku až do konce a ohodnotit známkou bezmála maximální. 90% (30.09.2011)

Nechapu, co na tomhle filmu vsechny tak bere. Jiste, je dobre natocenej, ma velice dobre herecke vykony, ale celej mi prisel takovej o nicem. To, ze se Neckarovi nepovede vomrdat svoji holku a pak je z toho celej film na nervy opravdu nepovazuju za dobrej pribeh. Jediny dve sceny, ktery si z filmu pamatuju je rezani zil a razitkovani a to mi pride na film, kterej byl ocenenej oskarem docela malo. Ve filmu se skoro celou dobu nic zajimavyho nedeje, a vypada spis jako film o zivote zeleznicaru. Nektery hlasky a dialogy jsou dobry, nektere mene. To samy plati vlastne o celym filmu. Neco me zaujalo, neco me uspavalo. Pro me jen dalsi prumerny cesky film. Tak po skouknuti z dvd zvysuju na 4*, sice je to pro me porad asi nejhorsi Menzelovo film podle Hrabala, ale tentokrat jsem si film docela uzil a svy kvality urcite ma. (05.05.2005)

"Jmenuji se Miloš Hrma. Pro to jméno se mi často smáli, ale jinak jsme byli slavná rodina," začíná zpověď mladého výpravčího, jehož dědeček-hypnotizér zahynul při pokusu zastavit německé tanky silou myšlenky a penzionovaný tatínek se okázale povaluje v peřinách, aby jej těžce pracující viděli a měli vztek. Také Miloš nesmírně touží po válení se v posteli, přesněji řečeno po spočinutí na koženém kanapi pana přednosty, kde by jej nějaká zkušená utěšitelka zbavila metly všech mladých mužů jménem ejaculatio praecox. Humor na ostří břitvy, osud smutného hrdiny daleko od válečné vřavy, láska, patos, chtíč a nakonec smrt – kdo film nezná, nepotřebuje vědět víc, pro toho, kdo jej už viděl, zase netřeba mnoho dodávat. Jisté je, že Ostře sledované vlaky vynesly mladému Jiřímu Menzelovi pověst nadějného režiséra s osobitým stylem, který bravurně ovládá. Film se líbil divákům i kritice, posbíral vavříny na světových festivalech a nakonec získal cenu nejvyšší, Oscara za nejlepší zahraniční film roku 1967. Významný podíl na scénáři má samozřejmě i autor původní literární předlohy Bohumil Hrabal, ačkoli se Menzelovi podařilo celý příběh obrousit do laskavější formy. Korunou na pomyslném stromu úspěchu jsou vedle Šofrovy kamery a Šustovy hudby především herecké výkony. Hraný debut oblíbené star tehdejšího světa populární hudby Václava Neckáře poukazuje na velkou míru bezprostřednosti a jisté autentičnosti. Patrně nejvděčnější postavou co do charakteru i významu je sukničkářský výpravčí Hubička v podání Josefa Somra; pro mě osobně však zůstává nejlepším neherec Vladimír Valenta v roli svérázného přednosty stanice. Zcela ojedinělý výkon zde podává Vlastimil Brodský, jehož kolaborantský rada je ztělesněním zla v jeho ďábelské podobě. Klenotem je pak několikaminutový záběr s okouzlující Květou Fialovou jako hraběnkou ("To snad ani není ženská, to je sen..."). Na závěr dávám slovo režiséru Menzelovi, který na adresu tohoto filmu podotkl více než výstižně: "Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se mu dokážeme smát. V tom smíchu pak nehledejme cynismus, ale usmíření". I přesto jsou Ostře sledované vlaky neobvykle syrové a díky spodnímu tragickému tónu se divákovi hluboce vryjí do paměti. Nechce se pak ani věřit, že již více jak čtyřicet let projíždějí časem bez úhony. (16.02.2009)

Tyhle vlaky byly skutečně ostře sledované, stejně jako byl ostrý slovník Bohumila Hrabala, když psal tuto novelu. Opět v ní totiž vévodí ta jeho úchylnost, stejně jako v Obsluhoval jsem anglického krále a opět je to revoluční hlavně ze strany, co si tvůrci dovolili ukázat, než zobrazení atmosféry tehdejší doby. A to mě docela mrzelo. Proto tomu nedávám plný počet, i když to získalo tak velká ocenění. (05.12.2009)

Světově nejproslulejší filmová adaptace textu Bohumila Hrabala coby první ryze český držitel Oskara za neanglicky mluvený film, to jsou Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela, komorní tragikomedie o civilním rozměru války. Menzelova těsná propojenost s osobou i dílem Bohumila Hrabala se odrážela nejenom v tom, že byli blízcí a dobří přátelé, ale především v tom, že Menzel jako jeden z mála byl schopen proniknout k podstatě Hrabalovského textu, uchopit ho a volně ho po svém interpretovat. Byla tak zachována jemná a tolik osobitá atmosféra Hrabalových knih, ale navíc vznikla i zcela nová kvalita umělecká a filmová. Jiří Menzel se v tomhle filmu asi nejvíce vzdálil původní poetice adaptované knihy, ana má vždy dvě roviny - rovinu jazykovou a rovinu strukturální. V Ostře sledovaných vlacích Menzel charakteristicky Hrabolovské téměř ,,automatické" volné asociativní plynutí textu vzácně nerespektuje a rozbijí monolit složitě strukturovaných předlouhých souvětí, postavy mluví spíše civilněji a jejich řeč není tolik příznaková (čestnou výjimku tvoří postava Vlastimila Brodského). Rovina strukturální je ovšem zachována více - charakteristické Hrabalovské ,,figurkaření", postavy vždy svým způsobem bizarní, výjimečné, mnohdy stojící na okraji společnosti... Nejinak je tomu i tady - mladý elév Miloš Hrma - psychicky dosti labilní introvert, notorický sukničkář výpravčí Hubička (příznačný nomen omen), podivínský pan přednosta, vášnivý chovatel holubů a pokrytec, který má ústa plné vysoké morálky, ovšem tělo lačnící po radostech chtíče, nacistickou ideologií pobláznění drážní inspektor... Potlačen je ovšem pábitelský rys, není tu žádná dominantní postava ztotožňující se s vypravěčem... To, co se ovšem podařilo Menzelovi především, je dostat do příběhu dramatický oblouk, film má spád a stojí na kontrastu dvou činů a protikladných charakterových rysů - zbabělosti Miloše v otázkách nesmělých ozvěn erotiky vrcholící v pokusu o sebevraždu a občansky příkladného hrdinství v závěru filmu, kdy se obě linie protnou ve finální katarzi - břity vjíždějící do kolejiště zápěstí, kteréžto samo nakonec ostrým řezem dynamitu přetne kolejiště poklidného a ospalého maloměstského nádraží... (16.11.2006)