Ostře sledované vlaky

Možná jsem na monitor civěl stejně blbě, jako civěl Neckář z monitoru na mě, ale zkrátka jsem nemohl pochopit, co na tomhle filmu strýček Oskar z Ameriky viděl tak zajímavého, nevšedního, když vlastně celý film je zcela všední. Až na ten nevšední mužský problém ostrý jak břitva. Většinou mají muži opačné problémy. Přemýšlet při "tom" o fotbale a kor o tom českém, zvadne i Robert Rosenberg... (01.02.2014)

Tragikomická groteska o sexu a smrti. Natolik chytrý film, že je podle mě nutné si o něm něco přečíst, aby člověk docenil, o jak výjimečnou podívanou se jedná. Zajímavě o tomto filmu například píše Josef Škvorecký ve svém textu "Jiří Menzel a historie Ostře sledovaných vlaků" z r. 1982, který všem divákům tohoto filmu vřele doporučuji. S podnětnými poznámkami o tomto filmu se lze rovněž setkat například v knize Jana Žalmana "Umlčený film" z r. 2008. Osobně se obávám, že při povrchním zhlédnutí (navíc v kombinaci s neznalostí Hrabalovy předlohy) nelze odhalit všechny kvality a symbolické roviny tohoto filmu, který bezesporu patří k vrcholům české nové vlny. (13.05.2012)

Videl som množstvo záživnejších a lepších českých filmov ako Vlaky. Nepoznajúc, čo tento film znamená pre českú kinematografiu, mal by som iste menšie očakávania. Možno to chce viac pozretí, každopádne teraz musím hodnotiť iba za tri. Ludí zaujímajú aj počas vojny viac starosti a slasti života. Pekná myšlienka, ale na Oscara nedostačujúca. (05.10.2009)

Nemám rád r. Jiřího Menzela. [4/10] (Barrandov) (Čb. /// Produkce: Zdeněk Oves /// Scénář: Jiří Menzel podle románu Bohumila Hrabala /// Kamera: Jaromír Šofr /// Hudba: Jiří Pavlík, Jiří Šust /// Oscar: Československo (nejlepší zahraniční film)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (20.01.2009)

"Jmenuji se Miloš Hrma. Pro to jméno se mi často smáli, ale jinak jsme byli slavná rodina," začíná zpověď mladého výpravčího, jehož dědeček-hypnotizér zahynul při pokusu zastavit německé tanky silou myšlenky a penzionovaný tatínek se okázale povaluje v peřinách, aby jej těžce pracující viděli a měli vztek. Také Miloš nesmírně touží po válení se v posteli, přesněji řečeno po spočinutí na koženém kanapi pana přednosty, kde by jej nějaká zkušená utěšitelka zbavila metly všech mladých mužů jménem ejaculatio praecox. Humor na ostří břitvy, osud smutného hrdiny daleko od válečné vřavy, láska, patos, chtíč a nakonec smrt – kdo film nezná, nepotřebuje vědět víc, pro toho, kdo jej už viděl, zase netřeba mnoho dodávat. Jisté je, že Ostře sledované vlaky vynesly mladému Jiřímu Menzelovi pověst nadějného režiséra s osobitým stylem, který bravurně ovládá. Film se líbil divákům i kritice, posbíral vavříny na světových festivalech a nakonec získal cenu nejvyšší, Oscara za nejlepší zahraniční film roku 1967. Významný podíl na scénáři má samozřejmě i autor původní literární předlohy Bohumil Hrabal, ačkoli se Menzelovi podařilo celý příběh obrousit do laskavější formy. Korunou na pomyslném stromu úspěchu jsou vedle Šofrovy kamery a Šustovy hudby především herecké výkony. Hraný debut oblíbené star tehdejšího světa populární hudby Václava Neckáře poukazuje na velkou míru bezprostřednosti a jisté autentičnosti. Patrně nejvděčnější postavou co do charakteru i významu je sukničkářský výpravčí Hubička v podání Josefa Somra; pro mě osobně však zůstává nejlepším neherec Vladimír Valenta v roli svérázného přednosty stanice. Zcela ojedinělý výkon zde podává Vlastimil Brodský, jehož kolaborantský rada je ztělesněním zla v jeho ďábelské podobě. Klenotem je pak několikaminutový záběr s okouzlující Květou Fialovou jako hraběnkou ("To snad ani není ženská, to je sen..."). Na závěr dávám slovo režiséru Menzelovi, který na adresu tohoto filmu podotkl více než výstižně: "Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se mu dokážeme smát. V tom smíchu pak nehledejme cynismus, ale usmíření". I přesto jsou Ostře sledované vlaky neobvykle syrové a díky spodnímu tragickému tónu se divákovi hluboce vryjí do paměti. Nechce se pak ani věřit, že již více jak čtyřicet let projíždějí časem bez úhony. (16.02.2009)