Rozmarné léto

Tento spôsob českej novej vlny sa m zdá akosi nešťastným....Traja nadržaní starí býci filozofujú pri vode nad nesmrtelnosťou chrústa, aby sa všetci zbláznili do krásnej cirkusantky, ktorá išla náhodou okolo so svojim majstrom. Spôsob poetických rozpráv týchto chlapíkov a celého ich okolia vo mne nevzbudil záujem hľadať v nich nejaký skrytý význam, alebo politickú alegóriu, ako v niektorých iných projektoch českej novej vlny, ktoré sú na prvý pohľad oveľa menej divácky atraktívne. S Menzelom hold nie som naladený na spoločnú umeleckú vlnu a to aj napriek tomu, že mám všetky nové a kadejaké iné kinematografické vlny rád. Vačšinou s tým nič neurobia ani české herecké špičky. (12.10.2013)

Když se kdysi diskutovalo o povaze a podstatě rozdílů mezi tzv. civilizovaným a divošským člověkem, případně barbarem, upozornil jeden nejmenovaný francouzský osvícenec, že jedním z nejprokazatelnějších rozdílů je skutečnost, že zatímco civilizovaný člověk pojídá svůj pokrm vidličkou a nožem, volí divoch ke stejné činnosti přímou pomoc svých horních končetin. Potřeba sytit se zůstává v obou případech stejně naléhavou. Zhruba tak lze popsat i rozdíl mezi básnickým jazykem Vančurovým, k němuž člověk musí naprosto "neklipově" dozrát, aby ho mohl nejen pochopit, ale i ocenit a náležitě vychutnat a následně pak domyslet a docítit neúprosnou laskavost nesmlouvavého Vančurova pohledu na banálnost maloměstské idyly. Idyly, která se právě snovou básnickostí své formy stává nadčasovou poetizací té jinak tolik všední skutečnosti. Příběh, jehož filmovou osnovou je luční řeka Lužnice, je nadán vynikajícím scénářem, který je minimálně adekvátním přetlumočením Vančurovy předlohy, skvostnými výkony Hrušínského i Brodského, ale rovněž nesporně sympatickými kreacemi Myslíkové, která vydrží bez svého manžela "neuvěřitelné" tři dny a nanejvýš křehkým dívčím projevem Jany Drchalové, jejímuž sladce mámivému kouzlu lidskému i hereckému v budoucnu podlehne jeden z gigantů soudobého českého i československého herectví Viktor Preiss. Stranou není možno ponechat ani nedoceňovaného Františka Řeháka a skvělý výstup Vančurova současníka Bohuše Záhorského. Pohled na tré mlsných kocourů i kritický odstup pragmaticky vstřícné kouzelníkovy schovanky víc než dokonale ilustrují dva následně citované výroky. Pragmatická Anička na Důrovy svody věcně odpovídá: "Arnoštek je kouzelník sice jen prostřední, ale je to dobrý pěstoun." Ke klerikálním spádům abbého podotýká plebejsky nesmlouvavý Důra: "Lékař by vás, abbé, roznesl po hospodách, protože jste neztratil svého ucha, háje církevní pravdy." Básnivá básnickost prvorepublikové nebo pozdně monarchické rakousko-uherské skutečnosti nikde nepopírá realitu, k níž se vztahuje. Dějovost podobně jako koncentrovanost vančurovského vyjadřování pro někoho banálních předmětů LÉTA je vlastně akční: příběh tří filmových povídek nezabere víc než hodinu času; nikde nenajdeme hluché místo, které by děj retardovalo nebo dokonce zcela ničilo. Film, jehož nechtěným neštěstím je nepřenositelnost vzácného vína specifické českosti do jinojazyčného prostředí, byl ve své době dalším potvrzením uměleckého génia mladého režiséra, nositele Oscara, který teprve krátce před premiérou dosáhl na své třicátiny. A známkou toho, že česká kinematografie je bohatší o další osobnost světového věhlasu. Pro ty, kteří se propracovali svou životní zkušeností k nesnadnému docenění těchto sladkých, zralých plodů, to je stejně nepochybné jako tehdy, před dlouhými čtyřiceti lety. (02.12.2007)

"Tento způsob léta," děl Antonín Důra odvraceje se od teploměru, "zdá se mi poněkud nešťastným." Toto je klenot české literatury a v podání Mistra Rudolfa Hrušínského i naprostý šperk české filmografie. Stejně jako Vančurova předloha je nadýchaná atmosférou, je vykrášlena nádherným jazykem, kterýmž bychom my, Češi, měli mluvit všichni, neb toto jest český jazyk spisovný ve své nejbrilantnější podobě. Bohužel, pro dnešní - a tedy i mou generaci - jazyk zapomenutý a málokdo pochopí jeho kouzlo. Leč, pokud chodíte na gymnázium a máte v povinné literatuře Rozmarné léto a nemůžete se prolouskat prvními stránkami, sáhněte po filmovém zpracování, které je opravdovou špičkou v dějinách české filmografie. Pro mne společně s Vlaky a Obchodem na korze to nejlepší, co šedesátá léta přinesla. (Pozapomněl jsem na Spalovače mrtvol...) Brilantní práce pana Menzela, brilantní výkon pana Hrušínského, jehož považuji za největšího českého herce, co kdy žil. Kdo neviděl, neexistuje. Kdo se nesnažil pochopit, nechť nehodnotí. (06.08.2008)

Tento film "zdá se mi poněkud rozmarný". Stejně takové byly i mé pocity při sledování tohoto uměleckého kousku. Menzel ale natočil i "živější" filmy, a ne jen tak "ospale rozmarné" jako je tento. Avšak všechna čest, natočit film podle Vančurovy předlohy si troufl a zvládl to poeticky nad věcí. Děj se pozvolna odvíjel jako voda pomalu tekoucí v řece, ve které se mistr Antonín, major a abbé koupali ve svých roztomilých plavkách. Měl jsem chuť se v té říčce vyrochnit s nimi a poklábosit na břehu nad půllitrem točeného. (11.07.2007)

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." Zajímavý, milý a hřejivý film, kde jediné, co člověka zatíží jest filozofie tří přátel nad smyslem života a dokonalostí a krásou žen. Jsou dva důvody proč jsem se na to podíval. První: mám rád Menzela. Druhý: literatura středních škol. Předlohu si přečtu, protože ta milost, vtip a hřejivá nálada mě zasáhla a zajímalo by mě, jak na tom pracuje Vančurův originál. Pěkný film, kde jediné,co člověk může brzdit je básnický jazyk (chvíli mi to trvala, ale adaptoval jsem se na něj vcelku rychle). Ve filmu je dost pamětihodných dialogů, které člověka upřímně rozesmějí nebo vyčarují jen úsměv na tváři. Mám rád Hrušínského a tady se mi v roli (občas tak trochu pubertálního) Důry líbil. No a Janu Preissovou jsem poznal okamžitě. Hned, jak vyšla z přítmí maringotky jako půvabná Anna s maskou na tváři jsem ji poznal. Mohl jsem na ni oči nechat. Pěkný film, ke kterému se určitě ještě nejednou vrátím. "Milovati a býti milován je to nejlepší v našem žití." 80% (22.03.2014)