Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (392)
Menzelovy filmy mě nikdy moc nezaujaly, uznávám některé jako velmi kvalitní, ale krom klasické Vesničky nic co bych si chtěl dávat znovu, i ty Vlaky mě dost míjely (zvlášť ve srovnání s druhou čssr oscarovkou - Obchodem na Korze). Ale o to víc mě potěšili Skřivánci, to je vážně skvělý film. Pražské jaro mu evidentně prospívalo, že dokázal pod tou svou klasickou pohodovou člověčinou ukázat jak přechází z toho všeho kolem nich mráz po zádech, že ten lehce trapňoučký smích je jen povrch aby se z toho nezbláznili. A to už Menzel nikdy nezopakoval - normalizace ho pak evidentně tak vykostila, že už nikdy o ničem velkém nevyprávěl. 9/10 ()
To, co tu zobrazil reziser Menzel sa samozrejme komunistom nemohlo pacit, takze je to pochopitelne, ze to bol trezorovy film. Niektore dialogy boli sice humorne, zivoty tych ludi ma aj zaujimali, len si neviem zvyknut na sposob, akym to natocil Menzel. Tazko sa mi to vysvetluje, ale neviem prist na chut na jeho filmy. Take Sverakove alebo Hrebejkove filmy ma viac bavia, preto len 60%. ________ Rudolf Hrušínský - (Důvěrník) +++ Václav Neckář - (Pavel Hvězdář) +++ Jitka Zelenohorská - (Jitka) +++ Vladimír Ptáček - (Mlíkař) +++ Naďa Urbánková - (Lenka) +++ Vlastimil Brodský - (Profesor) +++ Leoš Suchařípa - (Prokurátor) +++ Zdeněk Svěrák - (Delegát ÚRO) +++ Jiří Menzel - (Trestanec) +++ Stella Zázvorková - (Umývačka nádobí) +++ ()
95% - Poezie, humor, prvotřídní herectví, Menzel... Neumím správně popsat, co jsem cítil při sledování tohoto filmu. Kdybych se o to pokusil, užíval bych výrazy typu "unešenost, pobavenost, nostalgie, sympatie, touha", rozepisoval se tady o švejkovské filosofii, aneb "kterak ten náš národ všechna svinstva s vtipem přežije", citoval bych Kurase i Heydricha, co kdy o nás napsali, a na závěr bych dodal, že přes to všechno věta "Kam zmizel Mlíkař?" spolu s posledním záběrem kamery tento film symbolizuje. Já se o to ale radši ani nepokusím :o) ()
Pokřivená doba, kritika komunistické zvůle, ideologické žvásty. Jeden z těch lepších Menzelových lyrických výletů po stopách slov, myšlenek a povídek Bohumila Hrabala. Krása života pohledem „politických provinilců“ z kladenských oceláren má výborné herce, skvělou Šofrovu kameru, Šustovu hudbu a několik mrazivých scén (uvěznění ohřívající se u ohně společně s „kopečkářkami“). Paradoxní situace Menzel skvěle přenesl na plátno (tedy až po „propuštění“ filmu z dobře utěsněného trezoru), groteskno jakbysmet. PS: Vedle Věry Křesadlové a Jitky Zelenohorské bych ten šrot taky klidně přehazoval – když už by nebylo zbytí. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (24)
- Na filmovém festivale v Berlíně nechtěli věřit, že film je skutečně 20 let starý. Naštěstí byl s Jiřím Menzelem na festivalu i Václav Neckář (Pavel Hvězdář), na kterém byla léta jasně znát. (mchnk)
- Režisér Jiří Menzel dostal po dokončení filmu zákaz činnosti až do roku 1974, kdy směl zrežírovat budovatelské drama Kdo hledá zlaté dno. (BoredSeal)
- V roce 1958 už byla novela Bohumila Hrabala „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“, podle které byl film natočen, připravena do tisku. Byl však odvolán Ladislav Fikar, ředitel vydavatelství „Čs. spisovatel“ a na jeho místo dosazen prorežimní kádr Jan Pilař, který již připravenou sazbu knihy nechal rozmetat. Uplynulo však několik let, doba se změnila a v roce 1963 tentýž Pilař knihu nejen vydal, ale i předal Hrabalovi nakladatelskou cenu. (sator)
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků. () (méně) (více)