Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (391)
„V naší zemi, je i nemožné možné!" A strana s vládou to hned zařídí. Já sice zásadně protestuji, aby byl saxofon zrušen jako kapitalistický nástroj, ale na druhou stranu nemám nic proti hromadnému využití filozofů v pracovním procesu při budování lepších zítřků. Navíc mne hodně baví sledovat ty imperialismem nasáklé tváře i bodrého dělnického důvěrníka a když si na chvilku urve čas i soudruh z ÚRA, tak má spokojenost nezná mezí. ()
Skřivánci na niti mají pomalejší rozjezd, a i když jde na první pohled o takřka všední zobrazení rutinní práce v ocelárnách, na druhý pohled se jedná o provokativně nastavené zrcadlo pohnuté doby, jež nebyla vůbec jednoduchá. Vztahové dějové linie - Pavel-Jitka a Anděl-Terezka - byly milé a neuvěřitelně absurdní zároveň - zejména svatba prvně jmenovaného páru. Podobně jako nejednoho zdejšího uživatele, tak i mě nejvíce ohromila vrstevnatá a nejednoznačná postava Rudolfa Hrušínského. Scény se Zdeňkem Svěrákem, Jiřinou Štěpničkovou či Věrou Galatíkovou na mě i přes svou krátkou stopáž rovněž zapůsobily. Člověk si jen stěží dokáže představit tehdejší poměry, ale věřím, že Skřivánci nebyli daleko od pravdy. ()
No, už třeba dialogy jsou pětihvězdičkový. Málokdy se stane, abych se smál a současně trpce kýval hlavou na důkaz souhlasu pravdivosti vyřčených vět. Udělat z "poldovky" poetické místo, považuji také za pětihvězdičkový kumšt . Žádná role mě nepřišla výrazně hlavní, ale přesto se mě zdálo, že nejvíce vyčníval Rudolf Hrušinský, nemůžu si pomoc, ale ten by se měl jmenovat Rudolf Herec, protože on své role hraje, tak jakokdyby je žil. Skřivánci na niti jsou takovej veselej film se smutným obsahem v pětihvězdičkový kvalitě. ()
Postřižiny nebo Slavnosti sněženek jsou sice velmi oblíbené a lze to pochopit, nicméně za vrcholné spojení Hrabalova textu a Menzelova obrazu považuju Skřivánky na niti a Ostře sledované vlaky. Tohle už není jen pohodový humor ale hluboká sonda do myšlení a chování lidí své doby podaná se znalostí věci a divácky velmi atraktivním způsobem. Ano, je to k smíchu, ale z toho smíchu mrazí. Jediný kratičký výstup Věry Galatíkové coby kované soudružky dokáže o tragédii doby říct víc, než nudné hodiny dějepisu nebo přednášky historiků. Spousta hlášek, které jdou "na kost", mimořádně silné herecké obsazení a zvláštní smutná poetika činí z tohohle snímku přitažlivou podívanou. Chytrá filmařina, kdy Menzel jediným záběrem kamery na hromadu šrotu dokáže vyvolat náladu a emoce, na které by jiný filmař potřeboval několik minut. Pro mě jeden z vrcholů naší kinematografie. Celkový dojem: 100%. ()
Morálně pokřivená doba v šedesátých letech jistě byla, a nebyla dozajista dobrá. Ale která doba vlastně není morálně nějak pokřivená? Není jí třeba i ta dnešní? Tehdy se jednalo o politickou morálku, dnes se jedná o zkaženou morálku charakteru jednotlivců z hlediska peněz, osobní moci a slušnosti v chování vůči ostatním. Z tohoto hlediska si tehdejší doba a ta dnešní nemají co vyčítat. Morálky jsou jen dvě. Ta dobrá a ta špatná. SKŘIVÁNCI NA NITI na poslední chvíli, ještě před normalizací, věrohodně zachytili osudy hrdinných lidí, kteří se nebáli postavit tehdejšímu totalitnímu politickému režimu zpříma a beze strachu. Co na tom, že pak SKŘIVÁNCI skončili v "trezoru" filmového zapomnění na dlouhou dobu. O to víc nám byli pak milejší, když oprášeni "vstali z mrtvých" a připomněli nám tu hroznou dobu omezování svobodné myšlenky. Jiří Menzel tímto snímkem stvořil "černou knihu" totalitní ideologie. ()
Galerie (43)
Zajímavosti (24)
- Režisér Jiří Menzel seděl jednou u Hrabalů v kuchyni a všiml si v truhlíku na uhlí stohu popsaných papírů. Vytáhl je a zjistil, že to je rozepsaný román Bohumila Hrabala, ve kterém už ale chybělo prvních 30 stránek, protože paní Hrabalová si myslela, že je to papír na podpal. Ze zachráněného zbytku použil Menzel do filmu příběh Pavla Hvězdáře (Václav Neckář). (raininface)
- Když se v úvodu filmu Anděl (Jaroslav Satoranský) rozhlíží přes sluneční brýle na oblohu, je vidět v horní části obrazovky mikrofon. (Terva)
- Režisér Jiří Menzel dostal po dokončení filmu zákaz činnosti až do roku 1974, kdy směl zrežírovat budovatelské drama Kdo hledá zlaté dno. (BoredSeal)
Reklama