Skřivánci na niti

"Ten člověk nezemře přirozenou smrtí." :-) Trezorový snímek Jiřího Menzela na motivy předlohy Bohumila Hrabala patří mezi filmy, které by se měly promítat povinně ve školách. Nejen kvůli samotnému politickému podtextu, ale kvůli jemnému, inteligentnímu humoru, který je třeba pěstovat! Máme my to ale štěstí, že máme v kultuře v tomto směru takové úžasné velikány! Skřivánci jsou jedna velká hořkosladká paráda a díky všem tvůrcům za ni. (24.01.2019)

Menzel je můj nejoblíbenější český režisér a ani Skřivánci na tom nic nezmění. Nádherně lehce, poeticky odvyprávěná epizoda ze života "politických provinilců" obsahuje přehršel úsměvných situací, jejichž jádro ovšem zdaleka tolik úsměvné není. Rebelie se tehdy nenosila, svoboda slova taky ne, ale lidství se o vzduch vždy nějak přihlásit musí. (01.11.2008)

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

"Víte co z vás bude? Ingoti. Přetaví vás doba. Už jen abych se dožil toho, až budou burziáni v Paříži zametat ulice a pracující je budou kopat do prdele." ___________ Tragikomický snímek Skřivánci na niti je adaptací povídkové knížky 'Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet' od Bohumila Hrabala. Že jde původem o povídkové příběhy zde však ani tuplem nepoznáte. Menzel nejenže fantasticky zachytil poetiku Hrabalova díla, ale zároveň zde bravurně kompozičně prolíná paralelní dějové linky literárního předobrazu, perfektně kombinuje symbolické kontrasty a jednotlivé vypravěčské dílčí nuance. Ty jsou implementovány do poměrně minimalistického měřítka, které je antropomorfizováno do prostředí kovošrotiště. Díky tomu tak Menzel nabízí neobyčejně komplexní studii až panoptikálně archetypálních postaviček, jež jsou vystaveny vůči fanatické ideologii a zatvrzelé antipatii režimu, čímž i vytváří neobyčejně plastický fikční svět . K těmto aspektům je i nutno přičíst nezaměnitelné stylistické zpracování - zejména co se týká famózní práce s kamerou a kontinuálními jízdami, a v druhé řadě estetiky, v níž dominují chladně saturované barvy, které umocňují onen pocit sklíčenosti a kolektivní melancholie, v jejichž bezedných vodách se ony groteskní postavičky snaží pevně chytat stébel sporadické radosti. Skřivánci na niti jsou tak ve výsledku neskutečně malebným a poeticky půvabným portrétem o lidském (ne)štěstí, který je zároveň jedním z vrcholů filmografie Jiřího Menzela. Jo a mimochodem: pasáž s romskou svatbou geniální! .... Zpětné ocenění v podobě prestižní ceny Zlatý medvěd na Berlinale roku 1990, více jak 20 let od uvedení je pouze smutnou připomínkou osudů filmů, jež skončily v útrobách trezorů. (22.09.2020)

„Jen si je prohlédněte, ty hnusné, imperialismem nasáklé tváře“. Jiří Menzel opět podle Bohumila Hrabala vypráví o pestrém zástupu pábitelů, kteří by chtěli žít, leč doba jim to nedovoluje. Skupina „buržoazních živlů“ odklizených k „převýchově“ do kladenských oceláren nepřestává snít své sny a doufat v důstojnější podmínky pro život. Vždyť na nimi bdí sám strážný Anděl. Menzel režíruje přímo rozkošnicky, podobně jako později Postřižiny, což však nemůže dát zapomenout na dusnou politickou atmosféru doby (pravda, jak pro koho), čímž snímek zase připomíná Ostře sledované vlaky, rovněž s Neckářem v hlavní roli. Škoda jisté nedotaženosti příběhů postav vedlejších, které se omezují na jednoduché figurkaření, při delší stopáži by se možná jednalo o dílo komplexnější. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, gudaulin (02.01.2007)