Barbar Conan

Barbarovi Conanovi jsem přicházel na chuť dlouho. Stal se mým nejoblíbenějším fantasy filmem (dokud nepřišel Pán prstenů). Je to jeden úžasný obrazově-hudební monument o pomstě a lásce, ve kterém jsou dialogy potlačeny jen na nejnutnější posunutí děje. A taky je to film, kterému navždy zůstanu vděčný za to, že mě přivedl k filmové hudbě. (11.01.2003)

První filmový Conan se svého času stal hitem a rozpoutal vlnu osmdesátkových fantasy filmů. Přičemž ale žádný z nadcházejících titulů už obdobně neuspěl a jestli se dnes těší nějaké popularitě, tak coby campově nahlížené artefakty. Oproti tomu "Barbar Conan" sice dnes působí lehce zastarale svým tempem, ale pořád fascinuje unikátním uchopením nejen žánru heroické fantasy, ale i samotné její nejikoničtější figury. Důvodem pro to nepřekvapivě je režírující scenárista John Milius, který byl Spielbergem, Lucasem a Coppolou vyzdvihovaný jako nejlepší vypravěč generace nového Hollywoodu. On stvořil málomluvný epos vyprávěný především obrazem a fenomenální mýtotvornou hudbou Basila Poledourise. Když už se figury vyjadřují verbálně, tak hlavně v monolozích obtěžkaných melancholickou poetičností (Osric, Valerie) či surovou filosofií (Thulsa). Jak naznačuje jeden z mála dialogů filmu, navíc vzácně odlehčená výměna mezi Conanem a Subotajem, Milius vyprávění prošpikoval vulgární teologií a celý étos barbarského hrdinství postavil na opozici lidského a božského světa. Hlavní linie pak nevyhnutelně směřuje k brutálně manuálnímu svržení poloboha ovládajícího mysl svých následovníků. Miliusův Conan není žádný ctnostný rek, ale náležitě přízemní požitkář. Sice jej párkrát během filmu vidíme v zasmušilé myslitelské póze, ale za jeho výrazem cítíme spíše prázdno, než existenciální hloubku. Jeho život je zasvěcen okamžitým požitkům a sžíravé pomstě bez rozmyslu  ne kontemplování života či smrti, které rozsévá. Lze pak i domýšlet, že některými kritizované herecké výkony představují úmyslnou součást Miliusovy nekompromisní vize koherentního pohanského světa. Casting jednotlivých figur se naopak ukazuje jako skvostně ambiciózní a typově přesný - od mastodontích naturščiků, přes sošné, ale nikterak prvoplánově pohledné ženy po impozantně mnohoznačného Jamese Earla Jonese. "Barbar Conan" v jádru představuje typicky milliusovskou, a tedy sveřepě paličatou i drze přízemní opozici vůči high concept blockbusterům nového Hollywoodu, ale při tom je nejen jejich souputníkem, ale také jedním z nich. Náleží mezi ně nejen životopisem a konexemi svého režiséra, ale také coby autorsky osobitá moderní revitalizace starého žánru. Jen Milius na staré dobrodružky nehledí s naivní nostalgií jako Spielberg či Lucas a nechce vytvářet moderní ekvivalenty okouzlujících bijáků se šviháky typu Errola Flynna. Naopak divákům servíruje bestiální barbarský epos s humpoláckým dobyvatelem, kterému bylo předurčeno, že se vlastním přičiněním stane králem (Hollywoodu). ___ PS: Nemluvě o tom, že Milius koncipoval "Barbara Conana" pro kina. Nikde jinde jeho surový epos o střetu hrubé síly a náboženství nemůže adekvátně vyznít. Teprve na velkém plátně lze plně docenit zdejší pompézní viněty, kde se v novo-hollywoodském duchu zrcadlí vizuální inspirace (fantasy) eposů od "Kaidanu" Masakiho Kobajašiho až k "Iljovi Muromcovi" Alexandra Ptuška. (17.04.2022)

Arnie v mlčenlivé roli, pro kterou se narodil, podporovaný nezapomenutelnou, a atmosféru až neskutečně dotvářející, hudbou Basila Poledourise (jedno z vůbec nejlepších propojení hudby s obrazem). A to mlčení takřka všech postav. No není to lepší než prázdné tlachání tolik známé z většiny současných filmů? A není to jen mým nostalgickým zaslepením z dob kdy jsem se vydával na Conanova filmová dobrodružství poprvé. Dodnes si pamatuji jak jsem celý týden škemral, ať mi to taťka nahraje na kazetu. A to bylo úplné nic proti mé radosti, když jsem se nakonec dočkal, a na DVD to viděl v původním formátu a originálním znění. Jeden z filmů, který ořez formátu spolehlivě zabíjí. (24.01.2007)

Řinčení zbraní a cákání krve v monumentálně vypadající, výpravné fantasy. Arnold je sice herecky tuhej jako měsíc staré veka, ale v roli Conana si nedokážu představit nikoho jinýho. Z filmu dýchá báječná atmosféra dávných věků a Robert Howard může v hrobu klidně odpočívat. To co film povyšuje na téměř umělecké dílo je - úžasný, báječný, fantastický, geniální, monumentální (vyberte si sami) - soundtrack Basila Poledourise. Dodnes jsem neslyšel, a asi neuslyším, nic lepšího na poli filmových soundtracků a není to pouze můj názor. Jestli jste ho neslyšeli, nebo nemáte CD, rozhodně si ho sežeňte a sosejte a sosejte. (20.04.2003)

Barbar Conan je již klasickou postavou v celém fantasy světě. A pouze některým pomatencům či hůře ignorantům toto jméno připomíná pouze typ tureckého jídla. Zapomeňte na zženštilý hobitín, rozšafné čaroděje a veselé barevné draky, naopak se připravte na surově temnou fantasy, před kterou by se i Gandalfovy vousy rozutekly strachy. K tomuhle krvavému bifteku se vážně obloha nepřidává. Film si bere z Howardovy předlohy jen několik motivů a naopak vypráví svůj soběstačný příběh. Epopej pomsty, krve a zatraceně zlých hrdinů si nemohla přát lepších tvůrců. Autor hudby Basil Poledouris si vyskládal soundtrack ke své nesmrtelnosti a John Milius společně s ramenatým Arnoldem si vysekali hodně hluboké místo ve fantasy vodách. I po dvacetipěti letech snímek duní, klape a dýchá jako za mlada. Tahle oslava jedince a jeho individuality je učebnicovým protikladem ke společenství humanistických obyvatel Středozemě. U Croma, tohle je doposud nepřekonané fantasy. (23.01.2004)