Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Benicio Del Toro, Adrien Brody, Tilda Swinton, Léa Seydoux, Frances McDormand, Timothée Chalamet, Jeffrey Wright, Bill Murray, Lyna Khoudri, Owen Wilson (více)VOD (4)
Obsahy(3)
Milostný dopis novinářům odehrávající se v detašované redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, který oživuje sérii reportáží publikovaných v časopise „Francouzská depeše“. (Falcon)
Videa (2)
Recenze (220)
-2* v tomto komentáři shrnu rovnou dva poslední filmy Wesa Andersona, protože oba na mě působily úplně stejně a i výsledné hodnocení se nebude odlišovat. Tohoto režiséra mám ve svých oblíbených, ale jeho směřování mi čím dál víc nevyhovuje a nedokážu si jeho filmy užít. Po vizuální stránce jsou jeho filmy precizní ... ale vypiplané do dokonalosti natolik, že působí až sterilně, což je asi i jeho záměr. Ale sterilně začínají působit i jeho příběhy, které nenabízí místo pro emoce, tím že často odbočují a jsou plné komentářů odboček či vyprávěčů. Jeho postavy čím dál víc působí jako odlidštěné loutky na provázcích, takže je vlastně jedno kdo to hraje. A ve filmech už ani není tolik humoru jak jsem býval u něj zvyklý.. Příběh vlastně není důležitý a ani z jednoho filmu jsem si nic neodnesl a po většinu času jsem se nudil - takové artovky mě opravdu nebaví a za mě velké zklamání a palec dolů. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 2 /// STYL: 3 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] ()
Wes Anderson není pro všechny, což už všichni ví. Mě se však ve většině případů (vyjma Darjeelingu) trefil do noty a jeho ojedinělý řežijní a hlavně vizuální styl zbožňuji. Bohužel Francouzská depeše je druhým filmem, který mě prakticky kompletně míjí a to nejen příběhem. Povídky nejsou ani zábavné ani zajímavé a vzhledem k tomu, že je 90% filmu černobílá, nedokázal jsem si užít ani jinak bezchybné obrazy/scény, které zde sice samozřejmě jsou, ale barva jim citelně chybí. Zklamání, ale stále se budu těšit na další Andersonův film. Jen by neměl zapomínat na to, že jeho filmy uvidí i diváci, nejen on sám. ()
Manýrsticky barevný Wes Anderson se nostalgicky noří do růžově zbarvených vzpomínek na tisk, který v této podobě už dávno neexistuje. Doba, kdy se novinářům proplácelo kde co a oni měli čas najít si ke svým tématům opravdový vztah. Doba, kdy se cenil způsob psaní. Dělá si při tom legraci ze snobismu uměleckého, aktivistického i kulinárního a dělá to s rozkoší a chutí. Doufám, že se někdo chopí jeho nápadu na gastronomický směr: jídla vhodná na policejní sledovačku, protože taková by se hodila i dnes a i jiným profesím. SHRNUTÍ: O tisku s láskou, nostalgií a fantazií. ()
Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. () (méně) (více)
Nevediac o tom, kto "spáchal" tento film, som si po po celý čas hovoril, že tento štýl sa mi až neuveriteľne podobá na Wesa Andersona. Jeho štýl a kompozícia sú proste nezameniteľné! S tým však problém nemám, práve naopak, príde mi to vždy vcelku originálne. Ale tento krát ma jeho film až tak nezaujal. Akurát prvá poviedka "The Concrete Masterpiece" bola naozaj skvelá, tie zvyšné dve by som skôr zhodnotil ako taký priemer. Ale ako námet to bol skutočne fajn nápad, aj poviedkový formát. Ale celkový dojem som očakával určite oveľa lepší. ()
Galerie (36)
Photo © Searchlight Pictures
Zajímavosti (10)
- Obsazení je plné oceněných hvězd. Herci, kteří si odnesli zlatou sošku: Frances McDormand, Tilda Swinton, Benicio Del Toro, Christoph Waltz a Adrien Brody. Herci, kteří byli nominováni na zlatou sošku: Timothée Chalamet, Saoirse Ronan, Bill Murray, Willem Dafoe a Bob Balaban. (Kuzmik)
- Bill Murray natočil svoje scény za dva dny. (SONY_)
- Herbsaint Sazerac (Owen Wilson) je postava pojmenována podle Herbsaint (absintový nápoj s příchutí anýzu) a Sazerac (značka whisky) z New Orleans. (Kuzmik)
Reklama